středa 2. listopadu 2016

Jak to celé přežít a nezbláznit se (15)

Na bílo od hlavy až k patě

Takže minule jeden “toxík” překazil oběd paní doktorce. Když sestra ze sebe vyhrkla tuto, hlášku, tak jsem úplně nechápala. Říkala jsem si: “ Co tím myslí? Jakej "toxík”? Podívala jsem se napravo, nikdo, vlevo moje polovička, ale ten určitě ne. No tak hádej, hádej hadači, kdo to nejspíš bude?...


Ano bingo and winner issss??? Samozřejmě, byla jsem to já. Moje skvělá nová antiepileptika, mě prostě tak trošku nesedly a staly se pro mě jedem, který způsobil dost velkej problém a toxickou reakci. Doktorka mě začala prohlížet od hlavy až patě: “No, slečno, to je na hospitalizaci. Alergie na léky. Stává se to u jednoho případu z deseti, takže řekněte příteli, ať vám doveze osobní věci, hygienu, lékařské zprávy a veškeré léky, které berete a vy už dostanete rovnou nemocniční oblečení a půjdete si lehnout na oddělení a k obědu dostanete kapačku kortikoidů.”.

Cože??? Nemohla jsem uvěřit svým uším, tomu říkám “Lucky girl “. Byla jsem sotva pět dní doma po třech týdnech mučírny a teď zase? To snad ne. Úplně mě to zase rozsekalo, na tisíc malých kousků. Vylezla jsem z ordinace a šla za přítelem, slzy mi tekly proudem. Stačilo se na mě podívat a už věděl, že zpátky domů se oba nevrátíme.
Vysvětlila jsem, co všechno sbalit a ať přijede brzy, že si jdu rovnou lehnout na oddělení a chci své čisté věci.

Pokoj vypadal katastrofálně, nejstarší postele a nábytek nemocnice, poškrábaná omítka, peřiny plstnaté, proleželé a každá barva povlečení jiná. Okna zamřížované jako ve vězení. Říkala jsem si: “Hmm... neurochirda byla velkej luxus.”. Za chvíli přišla sestra s pyžamem: “Bohužel jiná velikost než XL není, na chodbě je společná toaleta muži /ženy, tak si vždycky otočte “obsazeno”, zámek nemáme. Sprcha je vedle taky hromadná, ale tu vy nebudete teď potřebovat. Až se zabydlíte, přinesu kapačku.”. "Prosím? Jak nebudu potřebovat koupelnu? “ Vyhrkla jsem zděšeně. "No budeme vás dvakrát denně mazat mastí a umývat se teď prostě nesmíte, maximálně lehce opláchnout podpaží a intimní partie čistou vodou, sprchové gely a šampony taky nebudou potřeba." Pak odešla a začal můj pláč číslo dvě - hysterák. Ještě štěstí, že jsem tam byla sama, aspoň nějaké plus - nerada brečím před ostatními a ukazuji svoji slabost.
Ta představa celkové špíny a staroby, a ještě to jaká budu špíndíra mě totálně odrazovala. Nejradši bych podepsala revers, sbalila se a šla pryč, ale otrava léky asi nebude úplná sranda.
Tak jsem si oblékla tu nádheru a čekala na kapačku. Byla jsem červená jak rajče nejen z mého vzlykání, ze kterého už mě i praskala hlava, ale taky moje alergie jakoby ucítila špitální smrad vylezla na povrch a začala bujet.

Ano přátelé, tohle jsem skutečně já v celé kráse a parádě, osypaná od hlavy až k patě i ve vlasech. Nebyla jsem si jistá, jestli vám tuto fotku ukážu a opravdu dlouho jsem se rozhodovala, ale je to můj příběh, tak proč ne. Za prvé můžete vidět, jakou radost ze života umí udělat léky, a taky můžete aspoň porovnat před a po :-D


Oběd žádný, jediný co sestra přinesla byla kapačka, s čím jiným než další hnus jménem kortikoidy. Sestra říká: “Budete dostávat kortikoidy v kapačce i v lécích, tu dávku z neurochirurgie máte slabou, takže zvýšíme, pak vám přinesu ještě dávku na noc a v 5 hodin bude vaše první mazání - taky kortikoidy.”. Tak to byla zase další dobrá zpráva dne. :-/  Nejen, že oddělení bylo jedna velká špína, tohle oddělení nemělo ani moderní kapačku s kanylou. Takže sestra přivezla starou tyčku se zavěšeným pytlíkem s hadičkou, vzala hadičku s velkou “oldies”  jehlou, napíchla žílu, zalepila gumovou náplastí a pronesla: "Až dokape tak na mě cinkněte.". No paráda.
Pak přišla máma a přítel mi dovezl věci. Taky se oba zhrozili té špíny a bordelu. “No kočičko, musíš to vydržet." Máma mluvila s doktorkou, co se bude dít a jaká bude léčba. Doktorka jí odbyla, že velká vizita je každý den v deset hodin a tu už jsem nestihla. Krevní testy mi udělali teprve dnes, tak uvidíme zítra, jaké budou výsledky, zatím jsem dostala kapačku, krém a dietu. Co bude dál se bude vědět zítra, a víc řekne doktor. Hmm...opravdu profesionální přístup.
Bylo to zase smutné, vidět mě bezmocnou, sklíčenou a nešťastnou.

V pět hodin přišlo na řadu první mazání. Přesně to vypadalo tak, že se sestry rozeřvaly po celé chodbě “mazání, pojďte si”!!! Bylo to jako když začne špína vylézat z nory. Řada lidí před sesternou a sestry, jen natáhly na ruku novou gumovou rukavici, zeptaly se: “A vy jste která?“. Vybraly vhodný předepsaný kortikoidní krém a začaly s nátěrem. Můj naštěstí nebyl modrý, zelený, fialový ale bílý. I tak to byla nechuťárna. Zamaštěná od hlavy až k patě.
V šest hodin přišla večeře, a to dva rohlíky a hořký čaj. V rámci detoxu jsem měla nařízeno na tři dny jen rohlík, hořký čaj a vodu k snídani, obědu i večeři. Říkala jsem si: ”Tak to bude velká dieta”. Na kožním vám nedají ani kousek chleba, protože i kmín jako koření je nevhodný. A v osm hodin slíbená noční kapačka. Pak už klasicky v deset večerka a dobrou noc. Zítra uvidíme, co řeknou na vizitě.

Jenže to byla další prokletá noc. Usnula jsem docela brzy, hlava bolela od probrečeného dne, ale co mě probudilo kolem jedné hodiny ráno? Začalo se mi těžce dýchat a krk se víc a víc stahoval k sobě. Do toho mě bylo šílené vedro. Přidala se k tomu ještě horečka, ze které mě bolelo celé tělo. Mačkala jsem ovládání na volání sestry, ale nic prostě to přestalo fungovat. Vstala jsem a zkusila druhé a to nefungovalo naprosto stejně. Těžko se mi dýchalo a cítila jsem se jak kdyby mě někdo škrtil, celé tělo otíkalo, a v hlavě mi běželo, že dneska je můj konec. Už jsem byla rudá jak plameňák. Nic, Deniso, musíš něco udělat, přece to "nezapíchneš" tady na kožním. Chytla jsem ten kovový stojan na kapačku, opřela se o něj, protože jsem byla malátná a bála se, že sebou někde seknu a vydala se z pokoje na sesternu. Sestra mě uviděla na chodbě a jedovatým tónem vykřikla: “Co děláte? Mazejte na pokoj”. Ze mě už jen vypadlo chraplavým hlasem: “Sestři jááááá nemůžu dýýýýchat”. To už pochopila, že je sakra zle a dostala strach a začala volat doktorku a jednat. Samozřejmě přiběhla doktorka, píchla nějakou rychlou injekci, pak se napíchla další kapačka a čekalo se, co bude a jak budu reagovat. Otok začal ustupovat, ale noc to byla strašná, dávka kortikoidů se musela zvýšit a prokapávali mě celou noc.

Říkala jsem si: “Deniso, ty do nebe nepůjdeš, ty máš cestu vydlážděnou rovnou do pekla a to s bonusem navíc.”...

Žádné komentáře:

Okomentovat