Jak to celé přežít a nezbláznit se (36)

Slepenej humus na hlavě

Tak vás zase zdravím. Doufám, že jste si užili Velikonoce a odpočinuli si. Já se o to taky snažila, ale musím říct, že změny teplot a výkyvy počasí nejsou žádná hitparáda. Zase na druhou stranu mám více času na vaření a psaní. Dnes opět navážu na minulý příběh, přesunu se z nemocnice konečně domů a prozradím vám, jak jsem přišla o svoji chloubu. Myslím, že každá žena se mnou bude soucítit, protože nepůjde o nic jiného než o vlasy. Jak to s nimi ve finále dopadlo? Čtěte dál…

Pět dní po operaci přišel zase “The Doctor” a zkontroloval mojí už kulaťoučkou hlavičku. Člověk by si řekl prázdniny, léto, nemocnice bude prázdná, ale panečku ne. Lidi dovolenkují, blázní, skáčou do vody, a pak si rozsekávají hlavy a končí kde? Na neurochirurgii.

Doktor sundal z hlavy obvaz a říká: “Koukám, rána začíná být suchá, obvazy už se vám nelepí na stehy, dneska už to necháme dýchat. Co byste řekla tomu, že bych vás pustil domů? Máme tady plno a nemáme ty lidi kam dávat.”. To jsem ani nečekala. Velmi pozitivní zpráva hned po ránu. Samozřejmě jsem souhlasila, jak jinak. Doktor se s úsměvem na mě díval a ještě přidal pár pokynů: “Tak super, hlavu ještě nechte den bez mytí, a pak ten slepenej humus opláchněte. Já vám jdu sepsat papíry a za dva dny kontrola a vyndání stehů.”.

Tohle byla super zpráva dne. A jak už jsem to měla nacvičené, za půl hodiny jsem byla sbalená a čekala na papíry a přítele. Tenhle pobyt byl rychlý a bez problémů se spolubydlící na pokoji. Sestry už taky věděly, že mi necpou všechny léky jen tak, ale ptají se předem na ty, které neberu pravidelně. Domů jsem se už šíleným způsobem těšila a doufala, že tato návštěva nemocnice bude na dlouhou dobu poslední. Za nemocničním maratonem jsem prostě chtěla udělat tlustou černou čáru.

Sláva, nazdar, Deniso, vítej doma a konečně zase ve své posteli. Rána vypadala taky dobře, ještě trochu napuchlá, ale otok pomalu ustupoval a stroupky se začaly sloupávat. Relaxovala jsem, četla si, doufala, že žádný steh nezačne hnisat a byla zvědavá jaké to bude, až otok splaskne úplně. A taky jsem byla zvědavá, jak se budu cítit s tím novým implantátem. Jestli bude stejný jako moje vlastní kost nebo to bude úplně jiný pocit? Jaký to zase bude, když neuslyším narážení mozku ze strany na stranu? Těšila jsem se na ten prostej normální život, kdy ráno vstanu a půjdu do práce nebo jen tak ven, prostě kamkoliv, kde už nebudou bílý pláště, nemocnice nebo jenom náš byt a jeho stěny, který už jsem znala nazpaměť i poslepu.

Za dva dny jsem šla na kontrolu a vytahování stehů. Hlavu jsem měla ještě slepenou a stáhnutou do nemocničního culíku. Vím, že to bylo nechutné. Sama jsem si tak připadala, ale po svých zkušenost s předčasným mytím, mokváním a problémy se stehy, jsem se už vyškolila. Takže budu radši vypadat jako homeless girl, než zase lítat do nemocnice s čištěním stehů. Vlasy jsem chtěla umít až odpadne poslední větší strup.

Samozřejmě jsem chtěla být frajerka a zvládnout to sama bez pomoci. A taky překvapit drahou polovičku zase jako upravená žena s načechranou hřívou. Nenapadlo mě nic lepšího, než se naložit do vany, rozpustit a rozplést ten velký slepený chumel a dát si vlasy do pucu. Jenže, co se nestalo? Namočila jsem vlasy a čekala jak v reklamě na šampon, že se vlasy krásně namočí, rozpustí se slepenina s jódem, a já je na pohodu umyji šamponem a kondicionérem. "Ty malá naivko..."

Bohužel vlasy mi tentokrát před operací smotali nějakým špatným způsobem a dohromady s dezinfekcí a jódem se z celé mé hřívy stal jeden nechutnej dred, kterej prostě nebylo možný rozplést. Vylila jsem na vlasy celý kondicionér a nic. Vylezla jsem z vany a nahá běžela do kuchyně pro olivový olej, že to zkusím rozpustit, taky nic. Jeden velkej cucek, kterej vypadal, jak když spečete kus, jak to říct slušně, lejna. Začala jsem propadat zoufalství a panice. Zavolala jsem své kadeřnici, která má salon kousek od bytu, ale bohužel měla úplně plno. Pak jsem volala mamce, ta mě nejdřív sprdla, proč jsem nepočkala na ní, když mě vždycky po operaci myla vlasy ona, a pak domluvila svojí kadeřnici, že ta se na to podívá a určitě mi pomůže.

Jak myslíte, že to dopadlo? Zkoušeli jsme to drhnout kartáčem na vlasy, rozčesat, nastřihnout část vlasů, které svazovaly většinu vlasů, ale nešlo to. Takže můj velký “Boj za hřívu” před každou operací skončil nakonec fiaskem a krátkým mikádem. A to mi kadeřnice říká: “Buď ráda, že jsi to neměla v drdolu a nemuseli jsme to vyholit celý, takhle máš aspoň změnu a mikádo ti sluší.”. Na to už jsem nemohla říct nic. Slzy se mi valily do očí a já rychle zaplatila a vypadla. A pak se rozeřvala na ulici a zhroutila se jak domeček z karet…Že mě hlava zase bolela k prasknutí.

Já vím, já vím, Já vím... Je mi jasné, co si říkáte, když tohle čtete. Je to nic, vlastně úplná maličkost, proti tomu všemu co jsem měla za sebou a měla jsem být ráda, že mi zůstaly pořád moje vlasy a ne holá hlava. Ale každá žena tohle pochopí. Vlasy - znamení krásy. A já si v tuto chvíli připadala jako malá ošklivá opička. Vybledlá jako smrtka s novou bílou citlivou kůží, s krátkými vlasy, který díky sbírce léků a anesteziologii začaly ještě brutálně padat. Ale takovým způsobem, že jsem mohla každý den vysávat. Doma už nebyla vítězkou v pouštění chlupů moje kočičí královna, už jsem to byla bohužel já. Tajně jsem doufala, že mi na hlavě ještě něco zůstane a nepůjdu úplně dohola.

Vždycky si nějakou svoji životní situaci spojím s písničkou, jak už jsem vám to taky psala v předešlých dílech. K této situaci naprosto jasně sedla písnička od Jaromíra Nohavici:”Když mě brali za vojáka, stříhali mě dohola, vypadal jsem jako blbec...”. Ta co dřív byla modelína s vlasy do pasu, byla najednou po půl roce ošklivé káčátko s mini culíčkem.

Ale nechci se rouhat. Jsou na světě horší věci, než přemýšlet nad vlasy a krásou. Je to jen o tom ženského pohledu a ve finále jsou to bezvýznamné věci a maličkosti. Když říkám, že jsou horší věci, tak vím o čem mluvím, ale to si nechám pro vás na příště do svého dalšího příběhu…