Jak to celé přežít a nezbláznit se (56)

Nečekaný dárek

Čas běží a někteří netrpělivě čekají na pokračování příběhu. Kdo sleduje můj instagram https://www.instagram.com/foodtherapybydenisa/ nebo facebook, tak ví, že trošku nestíhám. Připravuji se a učím nejen na zkoušky kurzu o zdravém stravování, ale nejvíc se teď soustředím na blížící se veletrh Sport life v Brně. Je to už tenhle pátek, jupííí:) Mám totiž skvělou příležitost potkat se zde s vámi všemi a povyprávět nejen o mně a mém příběhu, ale taky o tom, jak správně jíst, proč kupovat určité suroviny a čeho se vyvarovat.
Těšit se na vás všechny budu na brněnském výstavišti v pavilonu A2, vždy v 10 a 15 hodin. Bude to takové krátké povídání "Na kus řeči" a moc mě potěší, když mě přijdete podpořit.

A teď zpátky k příběhu, určitě vás bude zajímat, jaké byly další zážitky s Fénixem. Jen chci opět upozornit, že přístup k mojí léčbě byl jen moje rozhodnutí a nechtěla bych, aby to byl pro někoho návod. Každý jsme jiný a každý má svoji cestu.Tohle byla ta moje. A tady je příběh, který mě udělal ještě silnější a pomohl mi se znovu vrátit do života a zamyslet se sama nad sebou. Možná pomůže i některým z vás, tak čtěte dál...

Minule jsem vám popsala noční můry, které mi Fénix dopřával velmi často. Kéž by to bylo jen jednou, ale bohužel, bylo to velmi intenzivní. Jak řekla moje kamarádka: “Čistíš nejen tělo, ale i duši, svoji minulost a schované kostlivce, kterým se vyhýbáš.”. Ano, měla pravdu, naprosto. Tohle nebyla jen bitva s rakovinou, ale taky se sebou samotnou. Všichni to známe, když přijde nemoc, psychika je tím nejsilnějším hráčem, který vás buď smete na zem a nebo vás postaví znovu na nohy, dá vám ještě jednu šanci a vy musíte ukázat, co ve vás je a co jste ochotní pro sebe udělat.

A tak jsem pro sebe dělala pořád to stejné dokola, chodila na ozařování, spala a hlavně zvyšovala dávky fénixových slz. Zvyšovala jsem je tak, že si moc z této části života nepamatuji. Když jsem měla kontrolu v nemocnici, raději jsem mlčela, nechala mluvit mámu a doktorovi odkývala, co bylo potřebné. Díky halucinacím to pro mě byla čím dál větší science fiction. To co mi občas běhalo v hlavě bylo jako z jiného světa.

Byl prosinec, všude vánoční výzdoba, ve městě moje oblíbené vánoční trhy. Vždycky se na tohle období moc těším, jak si užiju tu nádhernou atmosféru. Tentokrát to pro mě skoro nic neznamenalo. Jednou za čas mě někdo vzal na svařák, spíš teda horký čaj, protože alkohol a Fénix je hodně špatné kombinace. Ale hlavně jsem musela být pod dozorem, když přišla silná vlna halucinací, abych se někde neztratila nebo neudělala nějakou hloupost. Vánoční dárky naštěstí obstarávala moje sestra, protože já jsem si občas doma ani nepamatovala, pro co jdu z pokoje do kuchyně, že si třeba chci uvařit čaj. Bylo to opravdu těžké období, nejen pro mě, ale i pro moji rodinu.

Moje maminka peče skvělé vánoční cukroví, neznám nikoho, kdo by se jí mohl rovnat. Samozřejmě přišel víkend pečení. Vždycky se sestrou mamce pomáháme, protože je toho opravdu hodně. Neznám asi žádného blázna, který udělá přes dvacet druhů cukroví, až na naši mámu. Ve svém stavu jsem ale rozhodně nebyla nejlepším pomocníkem. Těsto se mi lepilo kde mohlo a každý vykrojený kousek vypadal úplně jinak. Máma klasicky vybuchla: “Ježiš, Deny, co s tím děláš? Běž si zase radši lehnout!”. V tu chvíli mě něco popadlo a hodila jsem po mamce kousek těsta a začala křičet: “Nechci jít spát! Spím pořád! Já chci taky chvíli žít a něco dělat!”. S brekem jsem utekla do svého pokoje. Fénix zase ovládl moji náladu. Takových nálad a výlevů bylo opravdu hodně. Za normálního stavu jsem se svým blízkým omlouvala a nebo je varovala, že za pár hodin se můžu celá změnit a říct i to, co bych nikdy říct nechtěla. Tohle přesně se mi stalo na rozlučce se svobodou mé kamarádky, kdy jsem si s druhou kamarádkou skoro vjela do vlasů. Ráno se na mě ošklivě koukala a zeptala se: “Ty se mi ani neomluvíš? Víš, co si mi všechno řekla?” Zakroutila jsem jen hlavou a řekla: “Promiň, to jsem nebyla já, mrzí mě to, ale nic si nepamatuji.”. Přijala moji omluvu, věděla že na tom nejsem nejlíp a taky věděla, co mám v sobě za koňskou dávku.

Nelehké období. Musela jsem si pořád říkat, že to zvládnu, a že za ty negativa a oběti přijdou určitě dobré výsledky. Pak přišla další kontrola a konzultace s radiologem těsně před svátky: “Paní inženýrko, implantát drží dobře...no a vlasy po třech týdnech ozařování stále drží, to tedy koukám, ale počítejte s tím, že za chvíli začnou padat.”. Naivně jsem si zase myslela ve svém stavu: “Co ty víš o mé zelené léčbě, doktore. Třeba mě ani nezačnou padat.”. Ale tomu jsem nechtěla věnovat pozornost, protože jsem se těšila, až za mnou přijede můj Frantík. Původně jsem měla letět já za ním a užít si první Vánoce bez rodiny ve Francii, ale osud zamíchal karty a všechno bylo jinak.

Par dní před adventem přijel a já si řekla, že trošku snížím dávky Fénixe přes den, abych si ho taky trochu užila a on neměl doma jen spící princeznu, kterou bude vozit na ozařování a zpět do postele. Byla jsem ráda, že ho mám zase u sebe. Vždycky mě uměl podržet v nejhorších chvílích a měl velmi pozitivní myšlení, že je to jen zlé krátké období, které brzy skončí a za chvíli bude zase dobře. Tohle je to, co v těchto životních situacích potřebujete. Podporu svého partnera a rodiny, žádnou lítost a myšlenky na to, jestli se z toho ta Denisa dostane nebo ne. Jestli s ní zůstat. Jestli s ní budu moci založit rodinu. Na tyto otázky nikdy nikdo nezná odpověi a je hloupé je v této situaci hledat.

Jupí, přišel Štědrý večer a štědrovečerní večeře, která byla česko-francouzská. Jasně, kapr milému Francouzovi nechutnal, protože nemá rád kosti, ale na polívce a salátu si opravdu pošmákl. Naše koledy a zpívání celé rodiny ho určitě pobavily, i když říkal, že tohle je ta pravá vánoční atmosféra. Pak přišel čas na rozdávání a rozbalování vánočních dárků. Samozřejmě, nepřála bych si nic jiného než kopec zdraví a zbavit se Evžena nadobro. Ale to bylo a je pořád ve hvězdách, i když to mým největším přáním zůstává. Místo toho přišlo jiné překvapení, které jsem zrovna v tuto chvíli nečekala. Začala jsem rozbalovat vánoční dárky: “Jůůů, nové tričko a nový svetr, musím to hned vyzkoušet!”. Jenže ve chvíli, kdy jsem si přetáhla nový vohoz přes hlavu, začaly z ní padat i prameny vlasů. Doktor měl tentokrát bohužel pravdu. Takže jsem za chvíli v ruce držela nejen oblečení, ale i prameny vlasů z ozařované strany hlavy. Nešťastně jsem se dívala a chtělo se mi brečet - víte jak to mám s těmi vlasy - je to moje srdcovka. Francouz viděl, jak se mi hrnou slzy do očí, podal další dárek a utěšoval mě, že to nic není, a že vlasy zase dorostou. Co vám budu vykládat, nebyl to zrovna nejlepší dárek, v tento sváteční den, držet si prameny vlasů v ruce a koukat jak to všechno postupně padá kolem vás a na hlavě se začne lesknout pleška…

Jsou věci o kterých víte, že přijdou a jste na ně tak nějak připravení, ale stejně vás to může rozhodit. Já jsem měla štěstí. Měla jsem u sebe v těchto chvílích velkou oporu a nejlepšího motivátora, který mě pořád hnal dopředu k tomu, že to bude za chvíli za mnou a všechno bude zase dobrý a ještě lepší než předtím. A to je to, co bohužel některým v této situaci chybí, chtít žít nejen pro to, že život je skvělý a je škoda ho nechat jen tak bez boje! Potom je to od vás sobecké, vůči vašim nejbližším.

Moc Ti za to děkuji, že si stál po mém boku v tomto nelehkém období a dodal mi jen pozitivní myšlení, lásku a chuť bojovat a žít. Nezapomenu!!!