V
této kapitole bych se s vámi chtěla postupně podělit o svůj
příběh. Napsat, jak to všechno
začalo s "Evženem", a proč jsem ve svém životě
udělala spoustu změn. Konečně jsem začala totiž žít a užívat
si přítomnost. Přestala si vyčítat chyby z minulosti a neplánovat daleko do budoucna. Sama jsem si vybrala možnost postavit se k celému
zdravotnímu problému čelem, bojovat, dělat pro sebe maximum,
nelitovat se a užívat si každý den naplno.
Pro
mě je nejlepší motivace vidět, jak se lidé dokážou poprat s
tvrdým osudem a umí být při tom stále optimističtí a dobře
naladění. Moc by mě potěšilo, kdyby byl můj příběh motivací
i pro některé z vás. A věřte, že vůbec nezáleží na tom,
jestli je člověk zrovna zdravý nebo ne, důležitý je si život užít naplno a s radostí. Proto jsem se taky
rozhodla o tom všem začít psát. Doufám, že vás to bude bavit a
inspirovat.
Takže
začnu od úplného začátku. Jedenáctý březen dva roky nazpět si
totiž pamatuju úplně přesně. Je asi sedm ráno a já spěchám
autem do práce. V hlavě se mi honí myšlenka, proč mi zase zvoní
v uších. Hmm... asi únava po včerejším tréninku. Celá se
cítím unavená a spala bych. Bude to asi tou nekončící zimou a
víkendovým večírkem. "Včera jsi šla navíc pozdě spát,
tak co se divíš, Deniso!" Sakra, měla bych na to šlápnout
musím dnes skončit dřív, mám schůzku ve Vaňkovce s cukrářkou
ohledně svatebního dortu. Potom se chci ještě potkat s kamarádkou
z vysoké. Jsem zadumaná ve své hlavě a tak trochu mimo. Před
kruháčem u Campusu: „Pane bože co to bylo za zásek? Deniso, ty
jsi neviděla toho chlápka na přechodu?! " Zhluboka jsem to
rozčilení rozdýchávala. Nechybělo moc a já měla chlapa na autě
a on uraženej zadek. Nechtěla bych vidět ještě ty další
komplikace. Celá vyděšená jsem sedla do křesla v kanceláři a
chtěla to povyprávět kolegyni, ale nějak mi to nešlo. Nejspíš
jsem pořád v šoku...
Ten
den mě bolela hlava, nemohla jsem se vůbec soustředit na práci.
Každou chvíli mi připadalo, jako kdyby se ve mně zapínalo
tlačítko ON/OFF na myšlenky a mluvení. Říkala jsem sama sobě:
"Tak ty si pěkně přetažená. V hlavě máš myšlenku a
nemůžeš jí ze sebe ani vyžvejknout". Po chvíli se kolegyně
ptala na něco pracovního a já nebyla schopná ze sebe vylovit tu
větu, která byla už připravená v hlavě. Přitom jen stačilo ji
ze sebe vypustit. Místo toho se ode mě dočkala pouhé eeehhhhmmm,
dlouhá pauza a pak teda konečně zformulovaná věta. Vrcholem mého
pracovního nasazení ten den bylo, že jsem usnula v kanceláři.
Probudilo mě, až když mi vypadl zvýrazňovač z ruky a kolegyně
se zase na něco zeptala. Šílený den, ale vůbec jsem to nemohla
přemoct.
Po
práci jsem spěchala do Vaňkovky. Schůzka s cukrářkou dopadla
dobře, "a teď už jen káva s kamarádkou a mazej domů, jsi
přetažená a děsně unavená". Klasicky jsme si povídali o
práci, svatbě, chlapech a pak to přišlo! Zapálila jsem si
svoji poslední cigaretu potáhla jednou a cítila, jak kdyby mě
něco píchlo v hlavě. "Hmmm co to asi je?" Vykládala
jsem dál, potáhla si, vyfoukla, zase píchnutí a pocit, jako když
vám ztuhne obličej a nemůžete s ním pohnout. Cigareta už mi
přestala chutnat, tak jsem ji típla a poprosila slečnu o účet.
Ještě něco jsem vykládala kamarádce, a pak přišel ten poslední
záblesk. Jako kdyby cestovalo něco ze spodní části mé hlavy od
krku, až k mojí puse. Pak už si pamatuju jen strnutí, křeč,
zkřivenou pusu, tmu a jak někam padám....
Žádné komentáře:
Okomentovat