„Jak to celé přežít a nezbláznit se“ (2)

První procitnutí a šok z diagnózy


Ani nevím, jak dlouho jsem byla v bezvědomí a kdy jsem se probudila. Jen si pamatuji, zděšený výraz mé kamarádky klečící nade mnou. Naštěstí mi první pomoc poskytla sestra z fakultní nemocnice, co byla taky na sedánku. Byla jsem zmatená a nic si nepamatovala, akorát jsem viděla krev na tričku, jak jsem si v křeči pokousala jazyk.

Čekala jsem na sanitku a zrovna když jsem se sesypala, volal můj přítel, že jede domů z práce. Kamarádka telefon vzala a řekla mu co se stalo. Byl blízko Vaňkovky, takže dorazil dřív než sanitka. Já už byla sice stabilizovaná, ale pořád mimo a ve svém světě. Pamatuji si jak jsem pěšky došla přes obchoďák k sanitce. Tam se ukázalo, že jsem úplně mimo. Věděla jsem jak se jmenuji, že jsem si překousla jazyk a nepočůrala se při záchvatu, a tím to končilo. Kde pracuji, co je za den, už bylo mimo mě. Až jsem dostala nějakou injekci do prstu začala jsem normálně fungovat.

Převezli mě do Fakultní nemocnice Brno na oddělení neurologie, bylo asi osm hodin večer a kromě základního vyšetření a odběrů krve se nic nedělo. Ráno vizita a pak EEG vyšetření, kde se nic nezjistilo, po neurologické stránce vše v pořádku. "Co musíme udělat je vzít vám řidičský průkaz a nasadit antiepileptika, aby jste nedostala další záchvat a zítra vás pošleme na magnetickou rezonanci."

Říkala jsem si hmm super, to jsou tedy vyhlídky. Bez papírů a ještě na práškách. To jsou radosti. Netušila jsem, že ta hlavní příjde druhý den.

Magnetická rezonance mozku, pro ty kteří neví o co běží jsou asi tři čtvrtě hodiny strašně špatné techno párty v rakvi - tak tomu říkám já, kdy kolem vaší hlavy projíždí skener a mapuje dopodrobna váš mozek. V půlce tohoto mejdanu dostanete jako bonus injekci s kontrastní látkou - velmi výživnou porci jodu pro ledviny a jedete dál. Naštěstí na ní výjimečně nemám alergii, ale není mi po ní úplně nejlíp a celý den jsem pak straně unavená.

Výsledky byly načtené celkem rychle a po obědě mi přinesli dva doktoři dezert dne: “Slečno, tak už víme, kde je ten problém. Bohužel magnet ukázal,že máte nádor v levé části mozkové tkáně". Bum bác. Maximální šok. Moment kdy se vám zastaví dech a říkáte si "špatnej sen, už se probuď" a ono nic. Na uklidnění začnou takový ty řeči: "nebojte, jsme tady na to odborníci, ale musíme vás operovat, takže vás přesuneme na oddělení neurochirurgie. Chcete se na něco zeptat?" V tom šoku jsem byla schopná, tak zavrtět hlavou. V té už byly úplně jiný myšlenky. Ta hlavní, jak tohle oznámit doma rodině a svému nastávajícímu manželovi. Nebudu lhát slzy tekly proudem a já si v tu chvíli říkala, že si připadám jak x střepů, který se sypou z jednoho velkýho zrcadla, když spadne ze zdi rovnou na zem.

Až jsem to tak trošku rozdýchala zvedla jsem telefon a začala s mamkou. Zvedla to a svým milým hlasem “Ahoj kočičko tak co už víš co to je?” Chtěla jsem to říct statečně bez breku a chrapotu, ale to nešlo, vypravila jsem ze sebe:  “Jo mami je to nádor a musím na operaci”. Chvíle ticha, asi stejný šok jako já a pak jen: “Do prdele, já jedu za tebou do nemocnice.”