Jak to celé přežít a nezbláznit se (26)

Taková "drobná kosmetika"

Někteří z vás mně už psali, že minulý příběh byl dost děsivej a mrazivej. V tomto nečekejte už vůbec žádnou “romantiku” a nic pěkného. Se svoji pestrou zdravotní sbírkou, jsem si myslela, že na větším dně už končit nemůžu. Bohužel život mi ukázal, že dno může mít mnoho pestrých variant a podob. Tak tady je jedna z nich…

V úterý odpoledne jsem nastoupila do čekárny ještě před obědem. S sebou jsem měla pro jistotu pár věcí pro hospitalizaci, jako je pyžamo, papuče, toaletní potřeby a župan, abych neposílala zase přítele domů. Překvapivě byl v ordinaci jiný doktor, kterého jsem moc neznala. “The Doctor” si prý vyměnil služby. Hned mi blesklo hlavou, že mě třeba pustí ještě domů, i když už jsem věděla, že přešití hlavy bude nevyhnutelné. Ale za pár dní jsem měla narozeniny, a ty se mně fakt nechtěly slavit ve špitále. Doktor sundal náplast, nasadil si rukavici, zatlačil rukou na ranku a klasicky proběhla zase stejná epizoda, strup pryč, hnis a krev v ráně. Doktor se podíval do záznamu a říká: “No nic slečno, už jste tu popáté se stejným problémem a v ráně pořád pustula. To už je na nástup na lůžko, ať se na ránu můžeme podívat pořádně.  

"A sakra, tak tvoje tajný přání nevyšlo." běželo mi hlavou. Doktor vypsal papíry a za chvíli jsem si to štrádovala rovnou na oddělení. Klasicky jsem se ubytovala, sepsala papíry a zdůraznila, aby mi předem hlásila veškeré léky, které mi budou chtít nasadit a hlavně, že nechci ŽÁDNÉ léky na uklidnění, pokud to sama nedovolím. Sestra byla už starší, tak na mě koukala stylem: Co si to ta mladá holka dovoluje. Jenže já už byla ostřílenej nemocniční štamgast, co už si nenechal nic jen tak líbit a ve všem se začal rýpat. Pak přišla doktorka, která často operuje ploténky, podívat se na ránu a říká mi: “Nebojte, to nebude tak vážný, viděla bych to na přešití rány a za pár dní budete doma.”. V tu chvíli mě uklidnila, ale ve finále jsem ji pak za tuto milosrdnou lež nesnášela.

Chvíli se nic nedělo. O hodinku později si mě zavolal ještě doktor s novou, mladou doktorkou, že se chtějí do rány podívat a vzít ještě jeden stěr. Oba si mě prohlíželi v gumových rukavicích a něco odborně mleli. Doktor to tak nepříjemně komentoval, až mi to nedalo: “Však do toho, pane doktore, jen říznete, přešije se to, a bude to v pohodě.”. Doktor i s doktorkou se na mě tak zvláštně podívali, jakoby si říkali, že jsem úplná naivka: “No nevím, nevím, moje zlatá. Uvidíme, co ukáží poslední stěry, ale je fajn že to berete pořád tak optimisticky.”. Úsměv mi trošku spadl, poslali mě na pokoj a já zase jen čekala. Kolem třetí hodiny procházela sestra kolem pokojů, tak jsem za ní vyběhla a vyhrkla: “Sestři, už víte, jestli se něco bude dít? Já jsem od rána nic nejedla a už mám fakt docela velkej hlad.”. Řekla mi, že zatím žádné informace nemá, ale že k jídlu něco přinese.

Kdybych věděla, co dostanu za mňamku, tak možná radši ani nejím. Kolínka s nějakou zeleninovou majdou a kousek hovězího masa, co vypadal jako podrážka a nedal se ani ukrojit. Ale hlad byl silnější a pár těstovin s omáčkou jsem do sebe začala pomalu soukat.
V tu chvíli došel můj oblíbený “The Doctor” a hned spustil: “Ženská, co to do sebe cpete! Kdo vám to dal? Oni vám neřekli, že večer jedeme na sál?”. Hořce jsem polkla: "Nikdo mi nic neřekl, pane doktore.”. “Tak už nic nejezte, dejte si za tři hodiny dva čípky, vyholit hlavu a tak v šest jedeme vyhodit tu kost!” řekl, jak kdyby to bylo úplně normální a pomalu odcházel.

"Prosím? Cože? Haló? Slyším dobře?" Vyvalila jsem na něho oči. “Jakou kost?” “No tu kost, co máte přicvaklou v hlavě. Stěr ukázal, že je tam zlatý stafylokok, takže to musí jít celý pryč”. Ano přátelé, i tak se mohou předávat informace pacientům.

Vybuchla jsem... “To snad ne? Vaše kolegyně mi říkala, že se to dá jen vyčistit a přešít. To mi chcete jako říct, že mně vezmete kus kosti z hlavy?”

Doktor zavřel dveře, asi aby ostatní pokoje neslyšely hysterickou pacientku, která na něj začala v tu chvíli řvát. Jenže pak začal on na mě: “Tak podívejte se, slečinko, klidně vám ho tam můžu nechat. Můžete si nadále čistit ránu a strupy, ale počítejte s tím, že sám nikdy nezmizne a bude se dostávat hlouběji a hlouběji do kosti, až vám ji celou zlikviduje. Potom se dostane do mozku a vy končíte. Takže mě radši poslechněte!” A odešel…

A bylo to tu zase. Vodopád slz, nervy v kýblu a opět ta stejná, hrozná bezmoc. A jak to říct mamce a příteli? Opravdu děsnej úkol zvednout telefon a říct: “Víš, za chvíli jedu na sál a budu mít hlavu tak dva měsíce bez kusu kosti.”.

Pak za mnou přišel ještě doktor, co mě ráno prohlížel s mladou doktorkou, že je tady ještě jedna jobovka. Neví, jestli moje srdce vlastně zvládne narkózu, po zánětu srdce. "Pošleme kardiologa a ten musí vyhodnotit, jestli můžete být operována v anestézií. Pokud ne, pak nevím, čím by jsme vás umrtvili." Ne, nedělám si srandu, opravdu začal polemizovat o operaci s umrtvenou hlavou. To už jsem chtěla omdlít a možná radši umřít. Při představě, že budu sjetá ležet na lůžku a vědět o sobě, jak do mě někdo řeže a vytahuje kost z hlavy...okamžitě jsem na záchodě vyhodila svůj delikátní pozdní oběd.

Mamka se ségrou za mnou byly do hodiny, taky už obě ubrečený a nešťastný. Život je někdy nespravedlivej, někdy až moc, ale nenaděláte s tím nic. Teda na výběr vždycky máte. Buď to sami zabalíte a nebo budete doufat, že tato rána už je fakt poslední. Trošku jsem se uklidnila, dostala jsem zase strach z toho, že do mě hodí lexaurin a budou jiné problémy. Kardiolog mi natočil EKG a poslechl tlukot srdíčka a vyhodnotil, že anestézii zvládnu. Aspoň to byla trošku pozitivní zpráva toho černýho dne.

Pak přišla sestřička s holícím strojkem a žiletkou: “Slečno, musíme vás zase vyholit, a pak si běžte umýt hlavu dezinfekčním šampónem.”. Samozřejmě jsem zas bojovala za co nejmenší vyholené kolečko, ale oni si to stejně na tom sále doholí, když už spíte. Hlavně, že nejde celý háro pryč a je pořád čím maskovat. Když máma viděla, jak zas padají vlasy dolů, brečela ještě víc. Já už jsem přestávala, řekla jsem si, že “The doctorovi” tu radost neudělám, aby mě našel psychicky rozbitou jak cikánský hračky a ubrečenou.

Za chvíli byl u mě v pokoji. Přesně, jak jsem si myslela, když viděl mamku a ségru ubrečený a mě oteklou, tak zahlásil: “No jo ženský, tady se řve, vy naděláte, vždyť je to jen taková drobná kosmetika.”. To už jsem na něj zase spustila: “Tak kosmetika je u mě mačkání pupínků a dát si tak možná pleťovou masku. Pardon, každej den si nevytahuju kost z hlavy a jestli jste si všiml, tak já už nebrečím, už jsem se s tím smířila.”.

Doktor zahlásil: “To je dobře, tak si navlečte anděla a za chvilku se vidíme na sále.”...