Jak to celé přežít a nezbláznit se (28)

Sebevrah nebo děda s bažantem?

Tak jako každou středu vás zase zdravím s dalším příběhem. Jak jinak než z nemocnice. Minule jsem skončila na JIPce po operaci, kdy mi vyjmuli kostní ploténku z hlavy a vstříkli zlatou dávku morfia a v dnešní dávce se máte opravdu na co těšít!

Ještě předtím bych vám chtěla opět poděkovat, za vaši podporu a milé vzkazy a zprávy. Asi je vám jasné, že můj příběh stále není u konce. A možná tušíte, že i dneska ho okořením.

“Nikdy nevíš vedle koho se probudíš”, o tom jste se dočetli už v dílech na začátku. Je vždycky překvapení, jaké nemocniční sparingy potkáte. O zážitcích s alkoholikem v delirium tremes i bláznivé sousedce s krvavým ohňostrojem dobře víte. Tentokrát to bylo probuzení vedle Jindry. Jestli chcete větět, co chodí po světě za blázny, tak čtěte dál. Slibuju, že se nudit nebudete!

Moje ochranná morfiová bublina přestávala fungovat a já se probírala zase do reality. Naštěstí bolest už trochu ustoupila, ale klidně bych si zas řekla o další dávku. Nevím proč, ale morfium mě v tuto chvíli připomnělo oblíbený víkendový dětský seriál Strážci vesmíru a jejich hlášku: “Morfujeme - bílý strážce”. Musím říct, že tento strážce nebyl vůbec špatnej, ale věřím, že závislost by byla rychlá. Ten kdo si nedělní ranní seriál pamatuje, se určitě právě směje a vzpomněl si na dětství a ty bezstarostné chvíle stejně jako já.

Kdo mě, ale přerušil klidnou dětskou idylku byl můj operatér - “The Doctor”, jak tam mluvil vedle za plentou na mého souseda. “Jindřichu, co jsem ti řekl, netahej si ty kanyly. Jestli si budeš tahat tu kanylu, tak tě zamotám do kazajky a bude klid!" Za krátkou chvíli zase a znova na střídačku doktor nebo sestra upomínali mladíka, aby si nevytahoval kanylu ze žil. “Pane Bože, vedle jakýho magora jsem se to zase probudila?” Samozřejmě se mi hned vrátily vzpomínky na alkoholika připoutaného k posteli, mlácení kovu o kov, jeho hrubé nadávky, vyhrožování a taky na paní “Bloody Mary”, která pošplíchala svoji krví celou postel a plentu.

No jo, jak se říká do třetice všeho dobrého i zlého. Tohle byl další speciál, vedle kterého jsem se probudila. Myslím, že řadu takových exotů nenasbírala za svůj život ani Samantha Jones ze Sexu ve městě.

Za chvíli za mnou přišla sestra zeptat se, jak se cítím a jestli uděláme před snídaní krátkou hygienu. Samozřejmě jsem souhlasila. Jódová oranžáda zase všude na obličeji a krku. A taky po té profetované noci nebylo špatný si trošku otřít obličej a dát se do pořádku.

Sestra už tradičně  dovezla lavor s vodou, sundala anděla a začala mě lehce omývat žíňkou. To byla ta správná chvíle zeptat se, co je to vedle mě za pacienta. “No slečno, to je sebevrah. Představte si, rozešla se s ním holka, protože si našla jinýho a on to nerozdejchal. Tak se chtěl doma odpálit. Jenže ten blbec si to ještě tak blbě nastavil do pusy, že místo mozku si prostřelil zrakové pole a přežil to. Rodiče mu zavolali sanitku. A teď je slepej a chce to tady dokončit tím, že si pořád trhá kanyly ze žil, aby vykrvácel a nás tím jenom otravuje, protože ho musíme neustále hlídat. Bylo by to na nás, ale stejně je jasný, že jakmile ho odsud pustí, bude to chtít dotáhnout a skončit to. No není to blbec, kvůli ženské udělat takovou blbost?”

Tak to bylo zase něco na mě. Stejný story jako u nás doma, kdy chlap selhal jako chlap. Úplně se mi stáhl žaludek a chtělo se mi zvracet. Další černá vzpomínka na to domácí citové vydírání a sebelítost.

Sestra mi přinesla snídani a odešla. Nemohla jsem v tu chvíli do sebe nic dostat, jak mi bylo zle a pořád jsem se musela soustředit na toho pitomce, co leží vedle mě a pozorovat ho. Neviděla jsem jeho zafačovaný obličej, protože byl za plentou. Jen jsem sledovala ty jeho ruce, se kterýma neustále pracoval a chtěl dodělat to, co začal doma s pistolí. Odejít, mít klid, ublížit rodině a své bývalé tak vzkázat: “Tak, a to je kvůli tobě!”.

Pozorovala jsem ho nenávistným pohledem a v duchu jsem si říkala: “Ty pitomče, tak já tady neustále dokola bojuju o svůj život, abych to všechno přežila, a ty se tady chceš dobrovolně zabít a nevážíš si toho, že jsi mladej, zdravej a žjieš!”.

Za chvíli byla sestra zpátky u mě a divila se, že jsem nesnědla ani jogurt. Zeptala se mě: “Slečno, asi vám to není moc příjemné ležet vedle něho, že? Jestli chcete, můžu vás ještě přesunou k jednomu dědečkovi o dvě řady dál, je docela klidný jen trošku chrápe a čůrá do bažanta”. No luxusní výběr, ale raději koukat na bažanta než na sebevraha. "To budete moc hodná, sestro. Nejsem si jistá, jestli bych tady ten pobyt s Jindrou zvládla, osobně mu nepomohla a místo z nemocnice si nešla sednout tady vedle k sousedům do vězení.".To už milý Jindra slyšel a na chvíli se ztišil a přestal.

Co se s nešikovným sebevrahem dělo dál, tak to už nevím. A ani jsem vědět nechtěla. Myslím, že svých starostí jsem měla naložených na svou hlavu dost. A když jedna starost se sebevrahem odešla, přišla další, která se jmenovala antibiotika.

No jo, už jste zapomněli na moji alergií na léky a zážitky z kožního? Já rozhodně ne a moje tělo taky ne. Naštěstí lékaři i sestry měli můj pestrobarevný spis se všemi alergeny. Bohužel moje tělo už bylo tak slabé, že nesneslo skoro žádné léky. Ale v boji proti zlatému stafylokokovi nepomůže nic jiného než silný antibiotika.

Sestra mně napíchla kapačku s antibiotiky a čekalo se, jak budu za pár hodin reagovat. Pořád mě kontrolovali kůži a krk, jestli neotíkám.
“Sakra! Začíná jí krupička na krku! Vysadit a dát kortikoidy!”. Tak se vytáhly antibiotika a napíchly kortikoidy na pročištění. A takto z vesela jsme pokračovali a měnili antibiotika s kortikoidama asi pětkrát.

Moje žíly už tohle taky moc nedávaly, byly tak tenké, že už praskaly, dělaly se modřiny a hrboly na rukách a já každou chvíli volala sestru, aby mi šla napíchnout novou žílu, protože ta předchozí praskla.

Další den přišel doktor a říká mi: “Tohle jsou poslední antibiotika, které vám můžu dát, pak už nevím, co jiného by vám mohlo sednout. Takže jestli jste nikdy nevěřila v Boha, tak dnes začněte a pomodlete se, aby je vaše tělo přijalo a neosypala jste se.”.  Už jsem nemusela mluvit, můj obličej bezmoci a deprese mluvil za mě. Zase jsem si říkala: “Proč a za co je toho tolik, kdo pořád zkouší kolik toho unesu? Je tohle fakt už konec?”...