Jak to celé přežít a nezbláznit se (54)

“Jako Rocky Balboa”

Tento týden jsem chtěla psát rychleji a překvapit vás klasicky středečním příběhem, ale v úterý navečer přišla smutná zpráva a já nebyla schopná sednout jen tak k počítači a psát. Ano, opustil nás jeden skvělý kluk, který byl a bude velkou motivací pro mě, ale taky pro nemocné i zdravé lidi. Všichni jsme mu fandili, drželi palce a věřili, že se z toho dostane. 
Bohužel život je někdy nespravedlivý. Teď už na nás Peťa kouká z nebe a odpočívá v pokoji. 
Tento příběh věnuji jemu.

Určitě pochopí, zasměje se a možná v něm najde i kousek sebe, protože jak by řekl Rocky: 

"Ty nejtvrdší rány rozdává život sám."


Čtěte dál a dozvíte se, jak pokračoval můj příběh s Fénixem...

Doufám, že si ještě pamatujete minulý příběh... Ano, trošku nestíhám, ale myslím na vás i na svůj blog. Nebojte se, můj příběh stále není u konce. V minulém díle jsem naťukla, jaký je opravdový účinek pravých a kvalitních fénixových slz. Dnes si přečtete, jaké další “benefity” jsem si prožila. Jen chci zase upozornit, že nic neprodávám a nedistribuji, jen píšu svůj příběh o tom co mi pomohlo, i když cesta nebyla jednoduchá, ale kdo chce, vždy najde řešení.

Přišel zase večer, a to znamenalo dát si další dávku “zeleného zázraku”. Popravdě... tentokrát jsem se už bála trošku víc. Věděla jsem, jakou sílu tyto slzy mají, ale neměla jsem na výběr, musela jsem v léčbě pokračovat a pomalu začít zvyšovat dávky. Tak jsem znovu vzala kousíček chleba, kapla na něj kapku slzy velikosti rýžového zrnka, zabalila, spolkla jako tabletku a šla si lehnout. Tahle noc byla dlouhá a spánek hluboký, naštěstí nepřišly divoké sny, ale přišlo ranní bušení srdce. Zase se mi rozjela tepovka na plné čáře, malátnost a úzkost z toho, že moje srdce tohle nebude zvládat. Samozřejmě, byla jsem zase trošku mimo a tím víc jsem si přivolávala v halucinaci představu, že se mi vrací zánět a srdce přestává fungovat. 

Ubrečená jsem letěla do vedlejšího domu ke svým prarodičům a prosila dědečka, ať mi změří tlak, že se cítím špatně, a že se bojím, že pojedu do nemocnice na kardiologii. Tlak byl nízký a tepovka vyletěla nahoru, jako tehdy, když mi kolabovalo srdce. Do toho se přidal stres a psychická panika. Dědeček mě radši vzal a odvezl do nemocnice. Tam jsem byla rázná a skoro jsem si sama naordinovala infarkt, předložila jsem všechny své zprávy, abych se dostala co nejrychleji do ordinace a nemusela dlouho čekat.  

Je to klišé, ale opravdu to tak funguje. Syndrom bílých plášťů mě uklidnil. Někomu se stane, že vidí doktora v bílém hábitu  je vystresovaný, tepovka jde nahoru nebo naopak ti druzí se zase uklidní, že jsou rádoby v “bezpečí a pod dozorem”. To byl můj případ, po natočení EKG a změření tlaku se zjistilo, že jsem zcela v pořádku a srdíčko funguje jak má. Cítila jsem se trochu trapně a slabomyslně. Ale po tom, co už jsem si prožila se není čemu divit. Odjela jsem domů a začala googlovat, jaké můžou být nežádoucí účinky této zelené medicíny.

Voiláá….Samozřejmě jsem našla, že vedlejší účinky na začátku užívání Fénixových slz mohou být - zvýšený tep a halucinace, se kterou se neumí každý jen tak vypořádat. Prostě pokud se chcete vyléčit, jakýmkoliv způsobem, vždycky se musíte vypořádat s tím, že vás to bude stát nějakou oběť. Po obědě jsem zase zabalila do kousku chleba svoji další dávku Fénixe a čekala co bude, nastavila jsem si pro jistotu budíka, abych nezaspala na radio ozařování a za chvíli jsem zase spala. Spala jsem hodně tvrdě, říká se, že spánek léčí, tak moc jsem si přála, aby vyléčil i mě... Hodinu před ozařováním, mě probudila oblíbená písnička, ale já byla mimo. Cítila jsem se jak po jedné velké párty, úplně smotaná, žíznivá, hladová a malátná. Věděla jsem, že musím něco sníst a hlavně se napít, žaludek už se ozýval. V mých představách jsem viděla, jak jsem celý den chodila po Sahaře a skončila v nějaké oáze, úplně vyprahlá a hladová. Tak jsem naběhla do kuchyně a ještě pod vlivem Fénixe jsem začala luxovat ledničku a zásoby ve spižírně. 

Ano většina lidí píše, jak po konopných kapkách zhubla, jak se jim vyčistilo a uzdravilo tělo nebo různé orgány. “Nevím, co jste jedli přátelé, ale já pod vlivem slz chytla totální “žravku”.  Ve svých halucinacích jsem opravdu nepřemýšlela nad tím, co do sebe dávám. Pak když jsem měla svoji normální hodinku, tak jsem samozřejmě měla výčitky svědomí, za to co jsem snědla - čokolády, tyčinky a spoustu nezdravých věcí, které bych neměla jíst. Po této nevydařené hostině jsem si připravila další dávku slz a zase do sebe vpravila další zrnko a doufala jsem, že halucinogenní stav přijde až bude po ozařování a já budu zase doma. No ne vždycky tomu tak bylo. A právě o to to bylo někdy mnohem zajímavější. Když zrovna chytnete dobrý stav, vaše představy mohou být neskutečné. Občas jsem si říkala, že kreativní lidi si musí pomáhat s něčím takovým, když tvoří filmy, píšou knihy nebo malují obrazy.

Ale bohužel, nebylo tomu tak vždycky, abych měla dobrý stav. Ozařování trvalo asi 15 minut, někdy mě tento čas přišel, že se táhl, protože mi nebylo nejlíp a já se motala, jak hvězda ve vesmíru neskutečnou rychlostí a  pořád dokola po své ose a  modlila se, aby byl konečně konec. 
Po týdnu ozařování přišel den kontroly a návštěvy mého onkologa. Máma šla se mnou, byla jsem ráda, potřebovala jsem nějakou podporu a hlavně někoho, kdo bude se mnou, když zrovna přijdou halucinace a já chytnu stav, kdy budu mimo. 
Tímto ti MOC DĚKUJI MAMI, za to, že jsi tady byla, když jsem si prožívala tohle období, kdy já jsem byla v jiném světě a chodila jako tělo bez duše a rozumu. Myslím, že si budeš pamatovat z tohoto divokého období víc než já, ale tuto scénku jsem nezapomněla. Jak bych taky mohla šlo zase o vlasy. 

Doktor mě prohlédl, podíval se na moji jizvu, jestli není popálená a o něčem vykládal, to si samozřejmě nepamatuji, ale pak se zeptal jak se cítím? Myslím, že odpověď “dobře” jsem ze sebe zvládla vypustit docela rychle. Potom popisoval, jak to bude dál s ozařováním, a že dávky se budou postupně zvyšovat. “No paní inženýrko a počítejte s tím, že ty vlasy půjdou za chvíli dolů, jestli můžu, doporučil bych vám oholit hlavu ať nevidíte, jak se vlasy postupně ztrácí,  ale nebojte se, jak už jsem říkal na začátku, tady u nás v obchodě máme spoustu hezkých paruk”. Viděla jsem mamčin smutný výraz. Nooo asi tušíte, co to udělalo se mnou? Myslíte si, že nade mnou zvítězily slzy a pláč? Tak to se tentokrát mýlíte. Měla jsem zrovna dobrou, optimistickou náladu, kdy mě nerozhodilo ani tohle.

 A čím to bylo? No sveďme všechno na Fénixe, který byl jednou kamarád a někdy ten co mě rozhodil, prostě manipulátor psychiky v těžkém období.
Ale vraťme se zpátky na onkologií. Doktor asi taky čekal, že pověsím smutnou hlavu, ale já ho překvapila a hodila na něj nečekaný smeč: “ V pohodě pane doktore, počkám až ty vlasy vypadají a pak se uvidí, co s tím udělám, ale až vypadají,  paruku na mně neuvidíte. To se raději nechám vyholit do hola a koupím si boxerský rukavice, začnu boxovat a budu dělat jakože jsem novodobej “Rocky Balboa”, akorát bez vlasů.....