Jak to celé přežít a nezbláznit se (8)

Nemocniční lahůdky a nejedno “popícháníčko”

Je zajímavý, že pokaždé když vypustím ven svůj příběh mám hned chuť psát další pokračování. Vždycky mě všichni nakopnete, podpoříte a mě to neskutečně motivuje a zároveň ze sebe dostávám ty “hřebíky”, který mám v sobě zarytý. Takže DÍKY vám za to!!!

Další díl bude o mém pobytu na neurochirurgii před operací a o nemocniční stravě. Jak už jsem psala minule, neurochirurgie je moje srdcovka, nejpříjemnější a nejčistší oddělení ve fakultní nemocnici. Co musím zkritizovat je strava, ale to je problém celkově fakultní nemocnice a mělo by se s tím něco dělat. Tady je fotečka a pár "špitálových specialitek", když je to blog o jídle, tak dobrou chuť, pokud právě obědváte. A příjemné počteníčko o polední pauze.

Dnešní doba je super moderní, ale zároveň super uspěchaná. Pořád se honíme za úspěchem a vysněnou budoucností. Často se stresujeme, málo odpočíváme, nezdravě jíme, moc paříme, spíme s telefonem pod polštářem, a pak končíme kde? Na všech možných odděleních v nemocnici. A pořád si říkáme, kde se stala chyba??? I já jsem si ve volných chvílích na lůžku říkala: ”Kde jsi udělala chybu?". Postupem času, když jsem se vracela do minulosti, jsem si uvědomovala své chyby. Už ve dvaceti jsem měla velké ambice a chtěla být "ředitelkou zeměkoule" a pracovat na sobě. Být samostatná, nezávislá, s rychlým profesním růstem. Chtěla jsem stíhat všechno, vysokou, práci v kanceláři, cvičení, modeling i studentský párty život. Bylo fajn mít se dobře a vydělávat někdy trojnásobně vyšší mzdu než po vysoké škole.
Dnes po tom nemocničním maratonu vidím úplně přesně, kde může být začátek mého problému. Nemocniční prostředí a pocit toho, že vám jde o “kejhák” vás donutí přemýšlet.

Je to prostě tak, jak řekl Dalajláma:

“Lidé obětují zdraví, aby vydělali peníze,

potom obětují peníze, aby znovu získali zdraví.

Tak se znepokojují budoucností, že si neužívají přítomnost.

A žijí tak, jako by nikdy neměli zemřít,

a potom zemřou bez toho, aby předtím žili.”

Byla středa ráno a přišla pro mě sestřička: “Slečno, jedeme znovu na magnet a ještě vás dnes čeká předoperační vyšetření.”.

Tento magnet byl dost rozdílný oproti tomu prvnímu, byl zaměřený na mozkové dráhy, aby se přesně vědělo, kam se Evžen usídlil. Takže to bylo o vzájemné spolupráci s lékařem během magnetu: “Slečno, počítejte ve svých myšlenkách do deseti. Táááák teď myslete na slova začínající na písmeno B." - říkala jsem si "hmm B připadám si jako blbec", a pak už jsem myslela na vyjmenovaná slova po B. "A teď zaměřte zrak vpravo nahoru, potom vlevo nahoru, vpravo dolů, vlevo dolů." Takto jsme si asi hodinku hráli.

Pak následovalo EKG, odběry a ostatní. Na velké vizitě mi oznámili, že pan profesor Smrčka je do čtvrtka pryč, takže operace proběhne nejspíš až po víkendu, ale že se za mnou určitě ještě zastaví.

Říkala jsem si hmmm, takže další špitálovej víkend a zatím se nic moc neděje. Až na to, že moje žíly praskaly díky kapačkám ve švech a já pořád dokola volala sestru: “Sestři praskla mi žíla, pojďte mě znovu napíchnout”. Panečku to bylo “popícháníčko”. Za čtrnáct dní jsem měla ruce bolavý a barevný jak omalovánky. Vypadala jsem už jak feťák, co si chystá šlehnout zlatou.

A co teprve ta nemocniční strava? O té jsem ještě nemluvila a je to věc, které nerozumím a nechápu, že lidi by se tady měli uzdravovat, a ne si do sebe dávat ještě větší “bordel”. Zajímavé je, že třeba v úrazové nemocnici vypadá ta strava úplně jinak a chválí si jí i zaměstnanci. Tak čím to asi bude?

Pořád si pokládáme otázku, kde se ta rakovina bere? Ale ono se stačí podívat na to, co jíme, co pijeme, čím sladíme. Tak například jedna nejmenovaná firma, která byla kdysi velmi “delikátní” a vyráběla super chlebíčky, pomazánky a saláty. Dřív velmi domácí, dnes velkovýrobna, dodává tyto pomazánky do nemocnice, třeba rybí. Když jsem začala číst, co všechno tady ta  “rybičková” obsahuje nestačila jsem se divit, ale rybu to vidělo tak možná na obrázku a mohla by zpívat “ éčka já sbírám éčka”. Přišla za mnou ukrajinská paní - sanitárka, co roznášela jídlo a sbírala nádobí a říká: “Vy nevečeřela, slečna? Proč? Ta být moc dobrá?” Říkám: "a vy jste si četla co je v té pomazánce? Jestli vám tak chutná je vaše, já ji jíst nebudu". Takže jsem zahájila protest a večeřela maximálně chleba s máslem. Byla jsem šťastná, že mi rodina a kamarádi nosili jídlo, co mám ráda. Kdyby nebylo babičky, mamky a mamky mého přítele, které mi přinesly vždycky teplé jídlo, byla bych jak vyžle už před operací, dělala jsem si zásoby v lednici. K snídani byl například přeslazený jogurt a k tomu dva rohlíky “tukáče”, nebo supr džem, který ovoce taky v životě neviděl, zato s cukrem byl nejlepší kámoš. No a obědy? Šílenost! Většinou jsem je porýpala maximálně snědla těstoviny nebo rýži s omáčkou, protože maso bylo tvrdý jak podrážka a divně smrdělo. Když byla čočka na kyselo, překyselená byla dost levným octem, omáčky byly zahuštěné tak kilem mouky a ovocný knedlík byl tvrdej jak golfovej míček. Prostě dietka, kterou nechceš.

Čas se táhnul každodenním stereotypem. V šest budíček, odběr, v půl osmé sprcha, pak snídaně, malá vizita, oběd, velká vizita, a pak nastal ten super okamžik od dvou hodin odpoledne návštěvy až do šesti. Člověk zjistí, kolik super kamarádů má kolem sebe. Plánovala jsem si to jak schůzky a měla každý den plno :-) Mám spoustu skvělých lidí kolem sebe a vím, že pro některé to taky nebylo jednoduché. Někteří hráli, jakože neboj Denčo, to bude v pohodě to vytáhnou, pár dní poležíš a jdeš domů. Někteří brečeli a tak trochu se se mnou loučili, kdyby náhodou. ...Ale všichni byli moc milí a mě přibývaly zásoby jídla, kytek a plyšáků. Sestřičky často říkaly: “Slečno, ať ty lidi chodí aspoň až po velké vizitě.”. To byly přepadovky mých úžasných kolegyněk z fakulty.

Já za to byla vděčná, jsem společenská a od malička nesnáším nudu a samotu.

Pak přišel konečně pátek. Moje spolubydlící pustili domů a já měla pokoj jen pro sebe. Přišel za mnou pan profesor Smrčka, sdělit mi, že operace bude v pondělí ráno. Konečně jsem ho viděla z blízka a mohla si trošku víc prohlédnout člověka, kterému odevzdám sebe samotnou a všechno bude v jeho rukou.

Zahleděla jsem se na něj, protože to byl muž, který ve mě opravdu budil respekt - pozn. takových mužů moc není. Vysoký určitě dva metry, ramenatý tipuji, že hrával basket. Věk- před padesátkou, ale šarmantní. Pak se můj zrak upnul na jeho ruce, protože na těch bude záležet nejvíc při mé operaci. Kupodivu musím říct, že tento muž měl neskutečně jemné, dlouhé a hubené prsty jako klavírista. Ano, když se mě zeptáte, co prvního sleduji na mužích na první pohled, tak to není rozhodně zadek ani svaly - ty jsou v pořadí na druhém místě :-D, ale jsou to ruce. Podle rukou poznáte, jak o sebe ten chlap dbá, jestli je má jemné a udržované nebo, jestli je to nervák a má okousané nehty a kůžičku kolem prstů. Trošku zvláštní že? :-) Radši pokračujme v příběhu...
Zůstala jsem upřeně zírat na ty je ho ruce a profesor zlehka zakašlal, aby mě upozornil a říká: “Slečno, magnet nám ukázal dráhy, že nádor zasahuje pohybové centrum, řečové centrum a zrakové centrum”. To byl pro mě trošku šok! Následoval vyděšený výraz, vlastně všechny důležité funkce v pasti, ale začal mě uklidňovat: “Nebojte, nikdy neberu tolik, abych z lidí udělal mrzáky. Máte nějaké otázky?". Říkám: “No a z jaké části lebky budete nádor brát a jak dlouho trvá operace?”. Odpověď byla stručná: “Ještě se přes víkend musím rozhodnout, jestli ze spodní části od kmene a nebo z levého boku. Operaci počítám tak na 6-8 hodin, každopádně vy se nestresujte, vlasy vám tedy jen podholíme. A teď musíte vydržet ten víkend, pusťte si třeba telku. Máte,slečno, nějaké další otázky?”.
Už jsem nechtěla vědět nic. Ani to, jak je zmetek Evžen velkej a jaká jsou rizika po operaci. Chtěla jsem to brát jako když si jdete nechat vyříznout znamínko, ne se tím nervovat a deptat. Říkám profesorovi: "Ne, děkuji. Nechci už nic vědět.". Řekl jen: "V pořádku, tak se pořádně vyspěte a v pondělí se uvidíme, tedy vy už mě neuvidíte, budete totiž spát...".