Jízda na sál
Tento víkend byl pro mě snad nejdelší v životě. Už jsem chtěla, aby bylo pondělí a hlavně pondělní odpoledne, kdy už bude všechno za mnou. Ve snaze odvést myšlenky na něco jiného, začala jsem přemýšlet zas o vlasech :-D Jestli nebude lepší odstřihnout dlouhé prameny, schovat si je a nechat naplést. Můžou se přece hodit na svatbu do zálohy. No jo, jenže sám profesor neví, ze které části bude Evžena brát, tak ať nevypadám jak blbec s prostříhanou hlavou. Pak jsme vymyslely s kamarádkou ďábelský plán, ale tím vás pobavím až během jízdy na sál.
Sestry už tolerovaly, že se moje návštěvy protahovaly a nekončily v šest hodin večer, jak je nařízeno. A já byla ráda, nervičky už trošku pracovaly a nechtěla jsem být sama.
Neděle patřila už jen mé rodině. Věřím, že to pro ně nebylo vůbec jednoduché, vidět mě poslední den před operací, u které nikdo nevěděl, jak to dopadne a co ze mě bude až se probudím. Ale byli stateční a nedávali najevo smutek ani úzkost.
Nevím vlastně proč a dozvěděla jsem se to až pár týdnů po operaci, ale celou dobu jsem v sobě měla nějaké uklidňující oblbováky proti depresi. Takže jsem to brala v klidu a s černým “humorem” a říkala své drahé polovičce, že pokud budu slepá, tak si hodíme místo svatby nový díl české Esmeraldy a José Armanda a nebo mu řeknu své ANO znakovou řečí. Byla jsem klasicky sjetá, takže jsem se tomu smála a bylo mi to jedno. Je mi jasné, že pro něho to muselo být peklo a z části reálná představa, že opravdu může tato situace nastat. A co potom s takovou ženskou? Řekla jsem mu ve svém "lepším" stavu, že kdyby náhodou něco takového nastalo, odlož mě někam do ústavu a žij normální život a nikdy se pro mě neobětuj.
Mamka s přítelem se mnou byli až do večera. Pomohli mi sbalit věci, které se před operací odevzdávají do úschovy. Vykládali si se mnou a uklidňovali mě, že všechno bude zase OK.
Sestřičky říkaly, že můžou zůstat i přes noc, ale to jsem nechtěla, z více důvodů. Ten první: Měla jsem jeden “velkej” problém a to vložit do sebe čípek, vyprázdnit se a stát se tak “ vílou Análkou” a dát si “koncík” na toaletě, kde je pochopitelně potřeba klídeček. Druhý: Chtěla jsem si vzít prášek na spaní a pořádně se před tím “mejdanem” vyspat, nabrat sílu a nedeptat se případnou lítostí, která mohla přijít.
Rozloučila jsem se s nimi kolem deváté s tím, že telefon budu mít u sebe a ráno si ještě zavoláme. Taky bylo potřeba pro jistotu udělat jednu zásadní věc. Pro případ, kdybych se už neprobrala? Takže jsem napsala své kamarádce, jaké songy mně mají nechat zahrát - rozhodně ne "Ještě, že tě lásko mám" - tu přímo nesnáším :-/ Dále jaké šaty chci oblíknout a jak ze mě udělat trošku kočku, pokud moje hlava nebude rozemletá na fašírku. A že rozhodně nechci pohřební hostinu s gulášem a knedlíkama, ale pořádnou párty! Postavit před moji fotku panáka a zapít to i za mě. Morbidní holka, že? Nikdy jste nepřemýšleli o smrti? Já už docela často a párkrát jsem jí byla strašně blízko. Tak chcete, aby to mělo trošku úroveň, ale zároveň těmito úkoly nechcete stresovat své nejbližší.
Pak přišla sestra a dostala jsem noční košilku, kterou si mám vzít ráno na sál, stahovací punčošky a dezinfekční sprcháč, kterým se mám celá omýt, hlavně ty vlasy. Od desáté večer už nepít ani kapku vody, budíček bude v 5 ráno a k snídani bude kapačka a prášek.
Docela rychle jsem usnula, prášek zabral a já spala do chvíle, než zazvonil budík na telefonu. Naklusala jsem do sprchy i s žiletkou, abych byla všude vzorně oholená. Umyla hřívu, navlíkla anděla a s holým zadkem čekala na sestru, až mi připraví koktejl do žíly. Mezitím jsem si nahodila stahovačky na nožky. No řeknu vám nic moc sexy, už jsem na sobě měla hezčí podvazky a rozhodně bílá není moje oblíbená barva.
Kapačka kapala pomalu a čas se táhl. Dovolala jsem se jediné mamce a rozloučila se s ní, nechtěla jsem moc dlouho mluvit, bylo to příliš emotivní a já nechtěla brečet, aby hlava nebolela. Napsala jsem pár posledních zpráv, než mi zabaví telefon.
Kapačka dokapala a sestra říká:” Tak jedeme, slečno, už tam na vás čekají”. Cesta přímo na posteli, tak trošku jak do pekla. Několik dlouhých chodeb, výtah, strach a hrůza v očích. Cítila jsem se tak trošku jako zvíře, co stojí v řadě za ostatníma a jde na porážku a ví co ho čeká.
Dojeli jsme dolů a tam už mě vítali v zelených pláštích. Jeden mladý muž mi říká,"tak, slečno, vítejte a tady se přesunete z vašeho lůžka na operační". Říkám mu: “Vy jste ten co mě bude holit hlavu?” “Nene to nejsem, já vás jen převezu na operační sál a tam už vás připraví kolegyně.”. Operační sestra se mě představila a ptá se: “Co to máte slečno v ruce za ten papírový sáček?”. Říkám: “Takže mám pro vás úkol. Ty vlasy mi nejdřív pěkně odstřihnete přímo u hlavy, tady mám pro vás nůžky, kdyby jste neměla vlastní. Stáhnete vlasy do culíku a vložíte hezky do tohoto papírového sáčku, rozumíme si?”.Sestra na mě zůstala koukat jako opařená, trošku v šoku a říká: “ No tak to jste první, co jede na sál s touto starostí, usmívala se a říká: ” Většina lidí se ptá, jestli přežijí narkózu nebo operaci a vy řešíte vlasy.” Na to jsem rychle odpověděla: “Přesně tak, budu se totiž vdávat, takže mně toho neholte zbytečně moc”! Ale slíbila mi, že to udělá, tak jsem byla ráda a už jsem chtěla spát.
Pak přišel anesteziolog, představil se a řekl, že se bude o mě celou dobu starat a hlídat mě. Pak se zeptal na výšku a váhu, zkontroloval napíchnutou kanilu a říká: “Tak slečno připravená? Jdeme na to, takže vám přeji krásnou dobrou noc a sladké sny.”.Cítila jsem jak, se do mě narkóza pomalu vkrádá, usínám a pomalu počítám, jedna, dvěěě, třřřřiii…..
Žádné komentáře:
Okomentovat