Jak to celé přežít a nezbláznit se (51)

"Snad nebudete jednou litovat"

Na začátek musím přiznat, že jsem sama trošku v šoku, už 51. díl mého psaní. Tohle jsem nečekala, že budu psát tak dlouho, ale to je život, ten si na nás vymyslí vždycky něco, o čem je snadné psát. Dnes to není sice po týdnu, jak jste zvyklí, ale zase je tu pro vás další pokračování. Někteří z vás jsou asi dost napnutí, jak jsem se rozhodla. Jestli jsem přistoupila na léčbu chemoterapií nebo ne...

Čtěte a uvidíte! Hezký večer

Prosinec 2015, neděle večer

Pořád jsem měla v hlavě ten velký otazník a mohla se mi přímo rozskočit. Jaké rozhodnutí udělat? Co bude pro mě nejlepší? Nikdo vám v této situaci nepomůže. Už to není jako ve školce nebo na základní škole, kde za vás rozhodují rodiče a případná vina a zodpovědnost je na jejich bedrech. Zvolit klasickou léčbu nebo věřit sobě samotné a bylinkám? Využila bych nápovědu, ale jakou? Je to 50:50, publikum  - rodina a nejbližší přátelé zhruba stejně, někdo pro a druzí proti chemu, ale co ještě zkusit přítele na telefonu?

Vytočila jsem svého milého francouze, ozvalo se: “Coucou mon amour, Cava”? Co mu pořád odpovídat, na to, jak se asi právě mám? Jasně, je to fráze ve zvyku před konverzací, ale mně v tomto nelehkém období už dost vytáčela. Uklidnila jsem se a řekla jsem, jak se cítím a že nevím co mám dělat, a pro co se rozhodnout. Dodal mi trošku síly a začal vykládat, že pročetl celou noc o marihuaně a hodně příběhů o léčbě konopím, a ač nesnáší kouření a halucinace, tak ať jdu do toho na plno, že mám jeho naprostou podporu. Řekl mi: “Konec konců chemoterapii můžeš začít brát kdykoliv, když zelená nezabere a já bude vždy s tebou, vždyť víš... v dobrém i zlém”. Tato slova vždycky potěší až vám vyhrknou slzy, ale je lepší mít vedle sebe silnou podporu, než jen lítost s očima raněné srny.

Přítel na telefonu mi dodal podporu k rozhodnutí. A já si zároveň vzpomněla na to, co jsem jednou říkala svému “kamarádovi do deště”, se kterým jsem chodila cvičit, do divadla a na večeře, když jsem byla single girl. Jednou jsme se bavili na téma: “Co by jsi dělal - dělala, kdyby ti někdo řekl, že máš před sebou 3 měsíce života?” Pamatuji si, že jeho odpověď byla taková, že by se snažil vyzkoušet cokoliv, co by ho uzdravilo. Moje odpověď byla jiná, možná pro některé z vás směšná, ale řekla jsem, že bych nikdy nechtěla umřít nemocná a zničená chemoterapií. Můj plán by byl, že bych sbalila do batohu pár věcí a vzala někoho, kdo mi bude dělat společnost a cestovat se mnou, a s kým si krásně užiji ty poslední tři měsíce ne zrovna nudného života. Tu představu jsem viděla i ve svých snech. Bílá pláž, azurové barvy oceánu, palmy a kokosy, malý batůžek na zádech, starosti za hlavou, hlava v písku, omytá slanou vodou a zvuky moře. Hlavně si ty poslední chvíle užít a nebrečet nad špatným koncem s kýblem v ruce.

V tuto chvíli jsem si řekla: “Tak, ty jsi tady mazala med kolem pusy, jako velká silačka a teď, když jsi v té pasti, tak najednou brečíš jak malá holka a nevíš, co máš dělat, Deniso?”. Tato vzpomínka mi dala sílu, k definitivnímu rozhodnutí.

Ráno jsem zvedla telefon a zavolala přímo svému onkologovi: “Dobrý den pane doktore, víte... já jsem hodně o víkendu přemýšlela o té vaší léčbě a rozhodla jsem se, že tu chemoterapii prostě nepodstoupím. Spolehnu se nejdřív sama na sebe a změním svůj život, a když nebude fungovat tohle, pak uvidím, ale nechci se léčit chemií, abych zničila své tělo a stejně se třeba neuzdravila.” Doktor se nejdřív zasmál a zeptal se mě, jestli jsem opravdu tak naivní a myslím to vážně? Tahle jeho věta mě ujistila ještě o 100% víc v mému rozhodnutí: “Samozřejmě, že to myslím vážně!”. Pak jeho hlas zvážněl a začal mluvit trochu hruběji: “ No, tak v tom případě, musím přepsat vaši lékařskou zprávu, že jste ODMÍTLA chemoterapii a vůbec, co jste udělala s tím receptem na léky? Vybrala jste je v lékárně?” Moje odpověď byla velmi rychlá: “Ne, recept jsem právě před chvílí roztrhala na titěrné kousky a už se nachází v odpadkovém koši.”. Ano, trošku jsem mu zalhala, recept jsem držela v druhé ruce a začala ho pomalu mačkat a usmívat se.

Poslední otázka doktora byla: “A radioterapii taky odmítnete?”

Tady už jsem ho asi překvapila a jistě odpověděla: “Ne, tu podstopím.”.

Doktor: “Dobře, tak přijďte na kontrolu za tři dny. Vezmeme vám krev a přepíšeme zprávu, ale myslím si, slečno, že vaše rozhodnutí není zrovna správné. Snad nebudete jednou litovat...