Jak to celé přežít a nezbláznit se (52)

Vlastní cestou

Trošku později, ale přeci!!! Další pokračování mého příběhu..Děkuji všem za ohlasy a podporu. Jsem moc ráda, že je vás čím dál víč čtenářů a fanoušků nejen na blogu, ale i přátel na facebooku a instagramu. A velké díky, že mi píšete vaše příběhy, názory, otázky a zajímají vás moje rady nejen v kuchyni. Ráda odpovím, a když můžu, tak poradím. Nevím, jestli jsem některé z vás nepohoršila svým rozhodnutím k přírodní léčbě. Přestala jsem spoléhat jen na lékaře, je to na každém z nás, co je ochotný riskovat a na jakou stranu se dát! Čtěte a dozvíte se víc o konopné léčbě a Fenixových slzách. A nezapomeňte, nikdy nikoho nesuďte na první dojem, nikdy nevíte do jaké hry se dostanete sami…

Hovor s mým onkologem skončil…Položila jsem telefon a neskutečně jsem si oddychla. Spadl ze mě obrovský kámen plný starostí a smutku. Musela jsem se usmát, že jsem v sobě našla tu sílu a nechytla se na udičku chemoterapie. Recept na léky jsem po telefonátu opravdu roztrhala na drobné kousíčky a vyhodila do koše.

Tak jo, Deniso, rozhodla jsi se pro svoji alternativní léčbu, tak vylož karty a začni hrát. Je nejvyšší čas se sebou začít něco dělat. Načetla jsem mnoho informací o fénixových slzách a chtěla jsem tuto léčbu vyzkoušet. Asi před rokem mně o ní říkalo pár kamarádů. Názory byly různé, jeden vykládal, že to používá jako prevenci a že se mu po tom dobře spí, je to přírodní lék. No a ten druhý to popisoval trošku jinak - spíš jako zábavičku na vysmátý a haluzový večírky, ale moc dobře věděl, že pokud to člověk nekombinuje s alkoholem - není v tom žádná nebezpečná látka pro tělo, akorát ty "halušky", jinak to není zdraví škodlivé. Když jsem ho navštívila naposledy, dostala jsem jednu poloviční injekci naplněnou slzami a říká: “Hele, zkus to jako lék, dej si to před spaním a uvidíš, nic tím nepokazíš, jen to měj v lednici.”. Jenže v té době, kdy jsem byla po první operaci a vrátila jsem se do normálního života a vše bylo už v pořádku nevěnovala jsem tomu pozornost a strčila to prostě do lednice.

Musím říct, že s marihuanou jsem už nějaké zkušenosti měla a upřímně řekněme si, kdo ne v dnešní době? V mladém věku nás baví párty, večírky a vyzkoušet to, co je zakázané. Ve svém pubertálním období jsem objevovala a zkoušela, nebudu lhát. Ano, spousta zakázaných hloupostí, ale důležité je to mít srovnané v hlavě, a to já jsem měla a nikdy ničemu nepropadla. Díky Bože, za to, protože když občas poslouchám, jak jednoduše se dají sehnat drogy, že čára “peří” už je levnější než koktejl v baru a závislých a mladých lidí přibývá, nechtěla bych teď vychovávat dítě ve stejném věku a umírat strachy, v jakém stavu přijde z večírku a dávat mu na čelo testovací papírky.

V předminulém vyprávění jsem vám psala už o Ricku Simpsonovi - starším pánovi, který slzy vyráběl, užíval a vyléčil sám sebe z rakoviny kůže. Na internetu je spousta postupů a je to jen o rozhodnutí krždého, čemu věří. Já píši jen svůj příběh, pro co jsem se rozhodla já, nic nevyrábím a nejsem ani dealer, nikoho nechci ovlivňovat nebo přemlovuat. Sama jsem si musela najít cestu k tomuto přírodnímu léku a kdo hledá, jistě ji najde taky. To hlavní je ale změnit celé myšlení, životní styl, správně se stravovat, nestresovat se a podpořit to na všech rovinách. Prostě nic nemůže fungovat samo a chce to tvrdou disciplínu, když má člověk na kahánku a bojuje o svůj život.

...a teď přišel ten čas otevřít pandořinu skříňku a zjistit, jak vlastně chutnají a co dělají ty slavný “Fénixovy slzy”. Kamarád mi dal radu: “Hele, normálně si vezmeš kousek chleba a tu kapku o velikosti rýžovýho zrnka kápneš ze stříkačky na chleba a zabalíš do kuličky, polkneš to jako prášek. Pak se ti to rozloží přímo v žaludku a uvidíš... za hoďku, dvě to poznáš.”. Řekla jsem si, že to do sebe dám po prvním radio ozařováním. Bála jsem se, že to bude silné a nechtěla jsem sebou seknout přímo na Žluťáku.

První radio terapie, prosinec 2015

Už jsem zase tady - onkologická nemocnice, to místo, který když uvidím, začnu se třepat jako osika. Tentokrát jdu úplně do nejnižšího poschodí, kde je přístroj na radio terapii. Za chvíli mě volá sestra a já jsem v údivu, že jdeme přesně na čas: “Počkejte, paní inženýrko, v šatně, sundejte si obuv a svetr a my vás zavoláme, nezapomeňte říct vaše heslo při vstupu na radio.”. Připadala jsem si spíš jako agentka, co pracuje s Jamsem Bondem na důležité misi než jako pacientka, která má jít na ozařování mozku. Za chvíli se ozvalo: “Pojďte prosím, jméno, příjmení a vaše heslo?". Rychle jsem to ze sebe vysypala. Sestřička se usmála a řekla: “Správně, slečno, teď vám dám vaši masku a trošku vás zabarikáduji, abyste se nemohla hýbat, ozařování neucítíte a bude trvat asi čtvrt hodinky. Kdyby se vám udělalo špatně, zmáčknete tento balónek a já přiběhnu.”. No, nezávidím klaustrofobikům, ale za mě to tak strašné nebylo. Připomínalo mi to vesmír. Jako bych byla v nějaké raketě a kolem mě se proháněly další vesmírné rakety a za mnou byla jedna velká stříbrno-šedá planeta. Za chvíli to bylo za mnou. Slezla jsem z přístroje, sestra mi sundala masku na míru a zeptala se, jestli se mi netočí hlava. Řekla jsem ji, že se cítím dobře a za chvíli jsem šla domů, jakoby nic.

Večer přišla na řadu moje první, tajná, zelená akce. I když mě mamka říkala, že si to mám dát, až bude se mnou doma a bude mě mít pod dohledem, neposlechla jsem a udělala si chlebovou kuličku s fénixem přesně podle rady kamaráda. Držela jsem ji v ruce, dívala se na ní a prosila, ať zabere, vyléčí mě a zničí toho zmetka Evžena. Strčila jsem ji do pusy a rychle zapila, abych necítila tu zvláštní vůni a chuť. Vlezla jsem si do postele, chvíli skypovala se svým francouzem, který chtěl být taky u toho, jak to na mě zapůsobí, aby případně někoho zavolal, když by mi bylo špatně. Ale uběhly dvě hodiny a nic. Říkala jsem si: “Sakra, není to nějaký slabý?”. Kolem jedenácté jsem navrhla, ať jdeme spát, že už se cítím unavená, a pokud přijdou halucinace, tak to chci raději prospat. Zhasla jsem lampičku a koukala jsem se do střešního okna. V tmavé obloze jsem viděla hvězdy a za chvíli se začaly točit dokola a pohybovat, divně tančily, přibližovaly se ke mně a nechtěly se nechat chytnout, i když jsem po nich šmátrala rukou. Zase mě to připomínalo, jak jsem dnes byla na ozařování, že jsem v raketě a vystřelili mě na měsíc. Říkala jsem si: “Ahaaa, tak už je to tady, halušky.”. Měla jsem z toho trošku strach, protože si přesně pamatuji, co to je mít pořádné halucinace. Nakonec jsem za chvíli po svém “Moon movie” brzo a tvrdě usnula...