Můj první “Happy end” a návrat domů
Minulý díl jsem vám slibovala, že bude víc pro zasmání. Místo toho jste mi psali, jaký to byl tvrďák. No, ono z nemocnice asi nic moc vtipného nikdy nevyleze, ale pro mě to byl docela vtipný příběh, oproti dalším, které ještě přijdou. Dnešní část bude o tom, jak jsem trávila poslední dny v nemocnici a konečně o propustce domů po třech týdnech na nemocničním lůžku. A mém “Happy endu”, který bylo potřeba oslavit.
Čas se táhne v nemocnici vždycky pomalu a nejvíc na jipce. Návštěvy k vám můžou maximálně na hodinku. Spát se tam nedá, jelikož pořád někde něco pípá nebo probouzí čerstvě operované pacienty a vlastně i vás. Takže jsem byla opravdu moc ráda, když mě po čtyřech zdlouhavých dnech pustili na normální oddělení. Pořád pod dohledem ale rozhodně to bylo veselejší. Už za mnou mohla celá rodina, přátelé a kolegyně. A já byla vděčná za každou návštěvu a zdravou dobrotu. Žvýkat jsem nemohla hodně dlouho, takže moje strava byla mixovaná nebo polévková.
Šestý den po operaci se při převazu doktor trochu zděsil: “Proboha ženská, vy už máte ty vlasy tak nechutně slepený a vysušený. Dneska už sundám obvaz a vy si opatrně umyjte ty vaše vlasy, tohle je fakt humus.”. Ano byl to galantní muž :-D Dala jsem mu přezdívku “ The Doctor”, protože byl asi velkej fanoušek MotoGP a Valentina Rossiho a ke svým bílým lékařským kalhotám nosil bílé tričko s tímto barevným nápisem.
Potom jsem celá šťastná volala mamce, že dneska musí přijít i se ségrou, vzít šampony a hodně kondicionéru, protože budeme mýt tu moji ulepenou hřívu.
No nebyla to vůbec sranda. Rána se nesměla samozřejmě namočit a vlasy byly jeden velkej, punkovej, zacuckanej chomáč, navíc zapletený do x gumiček. Takže já ležela ve sprchové místnosti na boku na lehátku. Půlka hlavy namočená v lavóru a mamka se ségrou drhly. Řeknu vám byla to taková malá zabíjačka, krve jak z prasete. Zaschlá krev na vlasech a jód měnili vodu v rudě červenou. Než se povedlo vlasy rozčesat, musely jsme ještě několikrát natočit vodu novou. Konečně jsem se cítila dobře - tedy v rámci možností. Až na zelenomodrý modráky na obličeji ze mě byla normální holka. Oukej, tak úplně hitparáda to pořád nebyla, ale už jsem vypadala" jen" jak kdybych se trošku někde pomlátila :-DDD
Osmý den přišel profesor s velkou vizitou a ostatními lékaři. ”Deniso mám pro vás výsledky z histologie. Váš nádor je benigní a jedná se o stupeň číslo dvě." Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. Celá zmatená jsem hned vyhrkla: “Počkejte, počkejte! Mluvte se mnou jako s normálním člověkem. Tohle slyším poprvé a nevím co to znamená, natož kolik stupňů máme na nádory. Zvládnu tak Richterovu stupnici a tím končím.”. Profesor se usmál a začal vysvětlovat: “To znamená, že je nezhoubný, ale musíme být na pozoru!!! Stupeň dva, se často mění na stupeň tři, a ten už bohužel zhoubný je, ale nebojte budete stále sledovaná.”. Zmocnila se mě velká úleva, slzy tekly proudem ale tentokrát štěstím. Bylo mi jedno kolik lidí to vidí, tohle byl nejkrásnější dárek za posledních 21 dní pobytu v nemocnici. Konečně jsem se cítila, tak trochu jako vítěz a nejen jako poraženec.
Bolest hlavy už taky odcházela, takže jsem nebrala ani prášky na bolest ani na spaní. Následovalo jen pravidelné večerní popícháníčko s fraxiparinem do břicha na ředění krve - proti embolce.
Jediné léky v tabletách, které jsem musela brát byly kortikoidy. Ty se musí vysadit postupně, takže pořád jsem měla hlavu jak melounek a pusu jak kdybych v ní měla spoustu nerozkousaného jídla. Naopak nasadit mi museli lékaři antiepileptika, aby nepřišel další záchvat. Ten sice nedorazil, zato na mě čekalo jiné překvapení, ale to až v dalším příběhu.
Devátý den po operaci si pamatuju přesně. Byl to čtvrtek a doktor s optimismem v hlase říká: "Tak co, Deniso, vytáhneme stehy a půjdete domů?". Celá natěšená a s úsměvem jsem sedla na postel, přehodila háro a natočila hlavu s jizvou. “Rána vypadá skvěle a klidně, tak jdeme na to. Bude to trošku tahat, ale nic to není." Doktor začal vytahovat steh za stehem a přitom se ptal, co dostanu jako odměnu za statečnost. Jediný co jsem si vážné přála bylo, abych už mohla jít domů, lehnout si do své postele, sprchovat se ve své sprše a být se svoji rodinou jinde než ve špitále. ”Tak hotovo, teď už potřeme jódem, nesprchujte to a umyjte až strupy opadají. Jdu sepsat zprávu a vy si zatím sbalte saky paky a na oběd ať vás už tady nevidím.”. Tento rozkaz jsem plnila s velkou radostí a byla jsem rychlá jak závodník formule 1.
Konečně doma! Byt byl voňavej a připravenej pro můj come back. Na to jsem si musela připít, ale už žádná bohemka ani víno, teď už pojedu maximálně na rychlých špuntech. Klidně, to je to poslední co by mně vadilo, tahle výhra za to stojí…..
Žádné komentáře:
Okomentovat