Jak to celé přežít a nezbláznit se (14)

Dobré zprávy se šíří rychle, ty špatné ještě rychleji

Mám tu pro vás další středeční příběh. Konečně můžu říct z domácího prostředí. A tím myslím nejen svoji domácnost, ale i místo ze kterého pocházím. Nějaký čas jsem trávila i tam a místní vypravěči mě opět překvapili svojí kreativitou. Takže přidám pár drbů z mé rodné obce a pokračujeme zase dál.

Po operaci, velkém chemickém marastu, anesteziích a nemocniční stravě jsem nutně potřebovala detox. Začala jsem popíjet nerůznější šťávy z ovoce a zeleniny a jedla opravdu hodně zeleninových salátů. Pak jsem se na sebe podívala a začala jsem mít pochybnosti, jestli jsem to nepřehnala. Chcete vědět, co se zase stalo? Čtěte dál…

Doma je doma, užívala jsem si to neskutečně. I když neurochirurgie, je opravdu jedno z nejčistějších oddělení fakultní nemocnice, vaši postel a koupelnu vám to nikdy nenahradí.

A co teprve kuchyni a jídlo :-) Na tu jsem se těšila nejvíc, že si zase budu připravovat svoje oblíbené snídaně - ovoce s jogurtem nebo slazené ovesné kaše. V té době (před dvěma lety) jsem ještě cukru tolik pozornosti nevěnovala a sladké pro mě bylo na prvním místě. Bez něj nešlo fungovat a já se nejvíc těšila až se probudím a připravím si snídani.

Pátek ráno, neskutečný rozdíl, žádný budíček, odběry a léky. Konečně moje voňavá, pohodlná postel a místo probuzení sestrou, přišla moje chlupatá kočičí láska Abigail na ranní pomazlení s paničkou. Věděla jsem, že teď bude skvělým sparingem na domácí válení a odpočívání.

Moje drahá polovička se starala, taky hezky. Koupil nový lisovač a v rámci očisty už připravoval čerstvý ječmen a další ovocný džus. Lednice plná ovoce a zeleniny, přesně jak jsem si to po svém návratu přála. Začít znovu, zdravě a lépe. A hlavně zase pokračovat v připravě naší svatby a vypustit z hlavy nemocniční chmury.

“To není možný, jsi to ty? Ty ještě žiješ?”

Odpoledne mě vyzvedla mamka, že je venku hezky, vezme mě k sobě domů a půjdeme na procházku. Po třech týdnech strávených na lůžku jsem byla už úplně načmuchaná nemocničním dezinfekčním odérem. A v porovnání s krátkým okruhem chůze v patře neurochirurgie, kde už jsem si připadala jak pes v kotci, to bylo pro mě, jak vylézt z basy po 5 letech a zase dýchat čerstvý vzduch.

Hodila jsem svoji hřívu přes hlavu na operovanou stranu, takže nikdo nemohl nic vidět a poznat, že jsem po operaci. Oblíkla jsem si džíny, bundu a tenisky a šly jsme s mamkou ven.

Ale samozřejmě, když bydlíte v malé obci nic neututláte. I když jsme můj zdravotní problém ven moc nepouštěli, “dobrá” zpráva se nese vždycky rychle. Potkali jsme pár lidí, někteří byli zdvořilí a jen pozdravili a usmáli se, druzí se překvapeně divili, jestli jsem to opravdu já, no a nejlepší byla jedna “známá”. Ta mě viděla kousek u našeho fotbalového hřiště, běžela za mnou a nadšeně mi říká: “To není možný, jsi to ty? Ty ještě žiješ?”. Překvapeně říkám: “No jsem to pořád já a jsem pořád tady”. Opravdu jsem neměla chuť po tom všem na velké vykládání svého příběhu, tak jsme se s mamkou radši rychle zdekovaly, rozloučily a šly domů.

A co druhý den nepřišlo? Další nový drby o Denči. Kamarádka volá mámě: “No tak si představ, můj došel včera domů a v hospodě se probíralo, že Denču už radši neoperovali, má prý tak zhoubnej a velkej nádor v hlavě, že už to má chudák za pár.”. Šokovaná jsem úplně nebyla, to co se tady vymyslelo za příběhy před pár lety o naší rodině a jedné tragédii by zasloužilo jak Oskara tak i zlatou malinu za kreativitu nových příběhů. Říkala jsem si: “Dámy a pánové děkuji vám, za novou “peruánskou telenovelu”, ale asi to budu muset vyhlásit do rozhlasu, že jsem stále tady, už po operaci, a stále žiju .”. V tuto chvíli jsem byla opravdu ráda, že nejsem slavná celebritka, to bych si nedokázala představit ten drbárenský nával ve všem možných médiích.

Mně bohatě stačil náš “obecní prásk” . Dřív - po smrti mého otce, jsem to brala lítostně a naštvaně. Proč jsou lidi, tak zlí a hlavně ti co vaše rodiče léta berou za přátelé a plácají si po rameni, říkáte jim teto a strejdo, pak po jedné nešťastné životní epizodě vám hodí pytel s vinou na záda a radši otočí hlavu na druhou stranu než vás pozdraví. Dneska bych všem poradila: “Zameťte si každý před vlastním prahem a otočte se zpátky do své minulosti a svých hloupostí.”. Nikdy, nikdo neví, co je doma za zavřenými dveřmi. Ti co neví o co běží, časem pochopí.

Takže milá moje vísko líbezná, přátelé a kamarádi, lidi čtěte můj blog a budete vědět, jak to vlastně celé bylo. To byla malá vsuvka o místním bulváru a teď pojďme dál zas k mému zdravotnímu příběhu.

“Paní doktorko, ještě počkejte s tím obědem, máme tady toxíka!!!"...

Byl víkend, neděle a já se začala, tak trochu osypávat. Začalo to krkem a dekoltem. Říkala jsem si, asi jsem to přehnala s jahodami a pomeranči. Musím trošku ubrat, asi moc vitamínu C. Vitamíny jsem ubrala, ale osypaná a oteklá jsem byla pořád. V neděli odpoledne se mi trošku i nafoukla hlava a já dostala strach, sakra co se děje, že by něco s mozkomíšním mokem, nebo zánět?

Tak jsem v pondělí letěla do FN, a úplně jsem kašlala na nějakou internu, valila jsem rovnou tam odkud jsem odcházela ve čtvrtek - 11. patro neurochirurgie. Vběhla jsem drze na sesternu a říkám: “Dobrý den, prosím vás já se omlouvám, ale bojím se, že mám něco s tou hlavou, jsem celá taková nafouklá a oteklá.”. Doktor tam byl zrovna taky, tak mně hlavu prohmatal a nic zvláštního se mu nezdálo. Prý je všechno v pořádku. Tak jsem vyfasovala pár pilulek proti otokům a šla zase domů. Večer už přišla i teplota 38,5 a osypka se rozrůstala i na obličej a břicho a víc červenala. “No počkej já s tebou zatočím". A celé tělo jsem si namazala silnou pravou marihuanovou mastí. Je to vážně zázrak, do hodiny byla osypka skoro pryč a teplota šla taky dolů. Klepala jsem si na rameno a říkala si, že jsem přírodní medik, a že to zvládnu i bez chemie. Aspoň jsem mohla v klidu usnout.

V úterý ráno jsem se probudila, osypka zase zpátky, ale už ne tak červená. Měli jsme jet něco vyřídit, ale řekla jsem příteli, že radši skočím ke své doktorce na kožní, mám to přece 5 minut pěšky od bytu.

Ukázala jsem jí svůj problém a zdůvodnila, že jsem to přehnala s ovocem, určitě. Podívala se na mě pěkně pod lupou: “Nooo to se mi moc nelíbí, Deniso, zajeďte radši do nemocnice na kožní, můžete ke svaté Anně nebo do staré fakultní nemocnice.” Myslela jsem si, že to zas bude nějaká přeháňka, ale tak pro klid duše radši jo.

Jeli jsme do FN, říkala jsem si, že v případě problému s hlavou to bude daleko jednodušší na stěhování. Přišli jsme tam a čekárna úplně plná, tak na dvě hodiny čekání. Navrhovala jsem příteli, ať se na to vykašleme, že to nic nebude, ale řekl, že když už jsme tady, tak se nechám prohlídnout.

Bylo skoro dvanáct hodin, už jsem byla poslední pacient. Já nervózní a hladová, sestra a doktorka to stejné, taky už se těšily na oběd. Sestra přišla za mnou podívala se na mě a ptá se: “Co máte za problém?". Tak jsem poodhalila šátek a ukázala jí krk, obličej ještě tak osypaný nebyl. Sestra zakřičela do chodby, kde seděla doktorka v ordinaci: “Paní doktorko, ještě počkejte s tím obědem, máme tady toxíka!!!"...