Kámoš jménem Lexaurin
Trošku jsem se začala vzpamatovávat a přijímat realitu. Tohle období nebylo nešťastným pouze pro mě, bohužel moje kamarádka o tři roky starší než já měla tento problém půl rok přede mnou. Stejný záchvat, stejný typ nádoru, stejný doktor, který nás operoval a story jak přes kopírák. Další kdo se rval s nádorem mozku a operací byl manžel kamarádky mojí mamky. A pak máma mého kamaráda. Zní to strašně, ale říkala jsem si hold špatná doba a asi další civilizační choroba. "No nic, Deniso, zvládli to jiní, zvládneš to taky."
Pak mě navštívila psycholožka, aby si se mnou promluvila. Samozřejmě v jaké kráse mě našla - uřvanou, červenou a opuchlou, jak americkou krásku po špatně napíchaným botoxu. Byla to mladá doktorka, tvářila se velmi mile, ale začala dost pitomou otázkou. “Tak jak se cítíte psychicky slečno Cziglová” ?. Humorná otázka. V tuto chvíli pro mě byla stupidní, jak promovaný psycholog magistra Jiřina Kudláková z české komedie “Byl jednou jeden polda”. Moje odpověď byla: “Jak se mám asi cítit?! No tak je to šok, změnilo mě to trošku plány, ale nejsem v tom sama a prostě to zvládnu! Kudláková hodila trapně milý úsměv, zeptala se ještě na pár otázek, řekla že operace je neodkladná, jestli s tím počítám? Řekla jsem jí, že s tím počítám a pak šla. Jenže tady ta “Kudláková” se mě nezeptala, jestli chci nějaké léky na uklidnění, kdybych měla třeba stavy úzkosti a sebevražedný manýry. Ta mě je rovnou nasadila, jako dezert po “O” a už jsem byla někde jinde.
Pak dorazila mamka. Pozitivní bylo, že jsem už nebrečela, ale situaci vysvětlovala dost zmateně a bylo mi vše šumák. Pak přišla další delikátní porce lexíku a před šestou hodinou odpoledne se Denča rozhodla, že už je unavená a chce jít spinkat. Úplně mimózně jsem mávla mamce když odcházela. Za chvíli dorazil můj přítel a ten už mě našel úplně k.o. Sjetou jak sáňky v létě a nemohl mě ani probrat.
Rychle zavolal sestru, třepali se mnou volali na mě a NIC. “Rychle zavolejte doktora, ozývalo se na chodbu”. “Slečno Cziglová proberte se”. Prý mě píchli nějak tři velké injekce na probrání do stehna a zase NIC. To už začalo být vážný oči přetočený v sloup, přístroj na oživování a jedeme. Naštěstí se jim podařilo nakopnout mě a vrátit zpátky.
Doktor pak šel vítězoslavně za přítelem a říká: "dobrý stav je stabilizovaný, ale bylo to o fous. Asi jsme to s tím lexíkem trošku přepálili, nebo na něj hůř reaguje." Přítel byl v údivu a ptá se: "cože vy jí dáváte lexaurin? Proč?" Odpověď jasná: “no to my tak dáváme běžně těmto pacientům, je to na podporu psychiky, a aby se jim ulevilo”. “Hmm, tak to je opravdu super, ale já bych byl moc rád, kdyby se té operace ještě dožila”, říká přítel. Doktor na to: “ Nebojte hodíme jí na iktovku, tam bude sledovaná”...
Žádné komentáře:
Okomentovat