Jak to celé přežít a nezbláznit se (18)

Holčička vypuštěná z koncentráku

Minule jsem vám psala o zkušenosti s kapačkou, o zábavě jakou sem si užila jako sestra “Stefani” a o posunutí hranic zase o kousek dál. Tento díl bude pokračováním a dalším koncem s otazníkem. Jste zvědaví, co se zase přihodilo??? Pokračujte ve čtení.

Sestra vešla do pokoje a úplně se lekla. “Pane Bože vy už jste dokapala? Proč jste mě nezavolala? Vy jste si to vytáhla sama?” Opravdu zděšený a překvapený výraz. Tak trošku  jsem jí chtěla ukázat, že ji nepotřebuji, a že má, jak se říká, “máslo na hlavě”. A tak jsem s rozladěným hlasem odpověděla: “Ano, zvládla jsem to sama a řeknu vám: nejen, že tady to oddělení je šílený, ale tady s těma vašima telefonama člověk může umírat a stejně se nikomu nedovolá. Je dobře, že je to vaše kožní blíž kremačce”. Hodila úšklebek a říká: “ Tady ten pokoj je fakt starej, dáme vás zítra na jiný, mám tam jednu těhotnou paní, tak aspoň nebudete sami”.

Druhý den proběhlo stěhování. Sestra mě odvedla na pokoj, ležely tam se mnou dvě pacientky. Po levici mladá holka v mém věku. Chudák vypadala jako šmoulinka. Měla atopický ekzém asi v dost pokročilém stadiu a byla celá pomazaná nějakou šílenou modrošedou pastou. Pořád se škrabala po celém těle a některých místech až do krve, jak jí to svědělo. Po pravici ležela těhotná žena, taky celá osypaná, ta chytla pro změnu těhotenský ekzém, který dostane taky 1 z 10 žen a zmizí až po porodu. Bohužel taky velké svědění celého těla. Nohy měla doškrabané až do krve, a to byla teprve v šestém měsíci a měla být pod dohledem až do porodu, a pak jet z kožního rovnou na porodní sál. Trošku jsem se uklidnila a řekla jsi: “Vidíš, zase v tom nejsi sama a zase jsou tady ti, co jsou na tom hůř.”. Představa, že budu tři měsíce ležet v nemocnici v této zabordelené špíně a doma se musí starat manžel o dvě další děti, by mě asi úplně zabila. A to nejhorší bylo, že byli z Vysočiny, takže manžel jezdil s dětmi jen o víkendu a ona byla přes týden celou dobu sama. Za mě silná žena, mně by hráblo a nezvládla bych to. Celkově nesnáším samotu, takže opravdu velký respekt této ženě.

Naši mladou spolubydlící “škrabalku” druhý den odvezli někam jinam, takže jsme tam byly s “maminou” spolu. Byla fajn, rozuměly jsme si a skamarádily se.

Po čtrnácti dnech, mého luxusního pobytu v této špičkové destinaci, byla zase velká vizita. Moje osypka už na první pohled nebyla skoro vidět. Tak se doktoři shodli, že zítra půjdu domů. “Sláva a haleluja”. Nemohla jsem se po patnácti dnech dočkat. Samozřejmě dostala jsem na cestu domů spoustu receptů na pilulky a kortikoidové masti, svoje nová epileptika, které se naštěstí chytly a další problém nezpůsobily, antialergika, které jsem brala po obědě a vždycky si šla dáchnout, a taky speciální šampon a sprchový gel. Prostě to byla krásná sbírka farmaceutických motýlů. A co bude zajímat určitě dámy, tak na dva měsíce mně doktor doporučil jako nejlepší krém na novou kůži indulonu. Jojo holky žádnej Dior, ani Biodermu, prostě klasickou, obyčejnou, modrou indulonu od hlavy až k patě. Tak je pravda, ušetřila jsem, ale rozmazávat si ji po celým těle je docela náročný - než ji rozetřete po celým těle, můžete se jít zas osprchovat, protože se skoro zpotíte. Vím, že fotbalisti s tím dřív leštili kopačky. Někteří “fajnšmekři” to používali třeba i jako levný lubrigační gel, no a teď to byla moje oblíbená kosmetika, byla jsem promaštěná jak nikdy.

Tak po patnácti dnech konečně zase doma. Tentokrát lednička vybavená acidofilním mlíkem, cottage sýrem, mléčnou rýží bez příchutí a doma nový přístroj na vaření masa a brambor v páře. Po návratu domů jsem stoupla na váhu a čekalo mě další "překvapení". V nemocniční noční košilce XXL jsem byla ztracená i tak, ale stoupla jsem na váhu a dost jsem se zděsila.

Vypadala jsem jak kdyby mě vypustili z hladomorny, výška 174 cm, váha 50kg, v oblečení velikosti 34/36 jsem se už taky ztrácela, ale velikost 32 jsem si fakt nikde kupovat nechtěla. Kila musí jít zas nahoru, takže jsem byla ve všem svém oblečení, jak kdybych ho zdědila po starší ségře. A moje prsa? O těch radši mluvit nebudu, plochá jak letecká dráha, takže jsem byla drobná jako “holčička vypuštěná z koncentráku”.

Nicméně jsem byla ráda, že už jsem zase konečně doma. Zase v čistém prostředí a hlavně v klidu. Od své kamarádky jsem dostala nový letní klobouk, abych měla na procházce schovanou hlavu, a naštěstí, i když byl začátek května, nebyly ještě pařáky, košile s dlouhým rukávem a džíny nepřišly nikomu zvláštní. Lidi mě moc nepoznávali, ale vždycky slušně řekli, že mi to sluší. Špatná lež…

Řešení svatby bylo v plném proudu, aspoň to mě zaměstnávalo a dělalo mi radost. Ještě zbývalo ušít šaty, nafotit fotky na svatební oznámení a budeme muset začít obcházet naše známé a kamarády, dva měsíce do svatby, no to máme co na práci. Moje rodina mě svatbu rozmlouvala, ať to odložíme, že musím být v klidu a bude lepší, když si to pak užiji až budu 100% v pořádku a zdravá. Nechtěla jsem o tom slyšet ani slovo, prostě svatba bude a tečka.

Fotky nafoceny, oznámení skoro v tisku, výběr šatů a ostatní věci v řešení.

O víkendu bylo krásně, šli jsem se projít na Špilberk. Přítel se obával, abych měla na procházku do kopce vůbec sílu, ale já jako klasická hrdinka jsem ho odbyla, že to zvládne i dítě, tak proč ne já? Pravda, zvládla jsem to levou zadní, i když po tak dlouhé době bez pohybu to byl docela záhul na fyzičku, ale těšil mě už ten pocit, že po dvou měsících na lůžku a takové dietě nejsem úplný ”béčko”. Když jsme přišli domů byla jsem strašně unavená a usnula jsem poměrně brzy. Aby taky ne, po takové sportovní aktivitě a ještě s antialergikama, které vás uspí,to šlo velmi jednoduše.

Druhý den jsem se probudila a cítila se taková slabší. Říkala jsem si: “Zase jsi to přepálila a jsi z toho vyřízená. No jasně, fyzička nula bodů a od princezny na nemocničním lůžku se nedalo čekat, že bude hned ve formě. Jsi zesláblá, Deniso, musíš se pořádně najíst.". Ale pořádně se najíst, když máte stažený žaludek není moc možný. Ale tak alespoň, jeden cottage do mě padl. Pak jsme šli k mamce na oběd na rybu. No musím říct, že i když se mamka i babička snažily vařit tak, aby mi chutnalo, ryba bez koření, s minimem soli a troškou pepře, nebyla žádná hitparáda. Proto pro mě nebylo úplně možný přibírat. Nebyla ani chuť, ani hlad. Našim jsem se už ten den nezdála, byla jsem vybledlá jak Sněhurka a brzo po obědě jsem chtěla jít domů, abych se mohla pořádně prospat.

Druhý den jsem se cítila zase špatně a zase strašně slabá. Už jsem to nepodceňovala a radši šla k obvodní lékařce. Měla ordinaci v domě vedle nás, tak proč ne. Změřila mi tlak a říká: “No paní inženýrko, to není moc dobré devadesát na šedesát, ale dnes je blbej tlak i já se motám, dejte si doma trošku coly a bude líp, když se budete cítit na omdlení hoďte si nohy na horu”...