Jak to celé přežít a nezbláznit se (19)

Srdcebeat

Dnes se rovnou pustím do pokračování. Po návštěvě doktorky jsem poslechla její rady a hodila nohy nahoru. Přítel zatím šel do obchodu pro colu light - blééé, fuj, hnus, ale kortikoidy- rovná se, zákaz cukru. Takže proto lightku. Lehla jsem do postele a doufala, že je to jen změnou počasí a jsem unavená po velké procházce. Cítila jsem, že v sobě nemám žádnou sílu, strach a obavy se začaly zase vkrádat a lézt pod nehty. Co se z toho vyklubalo se dozvíte v pokračování dnešního příběhu.

Úplně mě to vyděsilo, protože mé tělo se začalo chovat jinak než ho znám. Takže jsem tři dny byla doma, nikam nechodila a radši polehávala a odpočívala. V těchto chvílích to bylo v pořádku, jakmile jsem udělala rychlejší pohyb v kuchyni nebo se osprchovala, tepovka se rozběhla a mně se začala točit hlava. Snažila jsem jíst, co to dalo, protože pak se mi udělalo podstatně lépe. Říkala jsem si: “No, to bude, Deniso, špatný žaludek ze všech těch léků.”. Jeden den jsem se otočila v práci, pozdravit kolegyně a už jsem věděla, že bude něco špatně, protože jsem se zadýchala sotva jsem vylezla schody do prvního patra budovy.

Cítila jsem, jak mi je den ode dne hůř, tlak nízký a tepovka jak na divoké techno párty, když do sebe nasázíte nějaký “dobroty” a zapijete to redbullem. Zase jsem byla jak sestřička “Stefani”, protože tep už jsem si měřila sama, přiložením palce na tepnu u ruky a sledováním hodinek.

Doma z nemocnice jsem nebyla ještě ani deset dní a nedokázala jsem si představit, že bych se do ní vrátila zpátky. Jeden večer nás navštívila kamarádka s přítelem a nepřišla jsem jim nijak poznamenaná. Pak odešli a mně úplně padl tlak a tep už jsem si nemohla ani změřit. Srdce bilo jak na poplach a já si připadala slabá, mimo a pomalu jsem na pohovce padala do bezvědomí. Přítel raději zavolal sanitku. Pak mě vyhodil nohy nahoru a dal trošku coly. Myslel si, jestli to není epileptický záchvat a nebo se neděje něco s mozkem. Snažil se se mnou pořád mluviti a já mu sice pomalu, ale normálně odpovídala, takže bylo jasné, že o epilepsii nejde. Než dojela záchranka, zmátořila jsem se a byla na tom lépe. Doktor mě prohlídl, změřil tlak, který byl hodně nízký a tepová frekvence přes 130 v klidném stavu a naznal, že bude lepší, když se na mě podívají v nemocnici a natočí mi EKG.

Tak jsem nasedla do sanitky a vyrazili jsme směr nemocnice. Nevím, jak je to možné, asi placebo nebo syndrom bílých plášťů, ale v momentě, kdy jsem nasedla do sanitky se mi udělalo najednou lépe, tlak se zvýšil na sto a tep snížil. Říkala jsem si: “No, to tam budeš zase za blbku, co tady něco hraje.”.

Do ordinace si mě vzala mladá doktorka, vypadala jak kdyby zrovna dodělala medicínu a taky to tomu nakonec odpovídalo. Sepsala protokol, změřila EKG a cítila jsem, že necháapala, proč tam vlastně jsem, když je všechno v pořádku. A možná se jedná jen o pooperační potíže. Už jsem si přišla jako blázen, co se o sebe tak bojí a stresuje se, že si tep a tlak zhoršuje sama svoji psychikou. Což na druhou stranu byla blbost, přece bych doma pořád neležela s nohama nahoře a neslyšela pořád ten buchot v těle. Byla jsem ráda, že nezůstanu ve špitálu. Vždyť jsem z něho sotva vylezla. Když jsem odcházela z nemocnice přijela zrovna rychle máma s kamarádkou. Zavolal jí můj přítel, že jsem zase v nemocnici a vypadá to špatně. Byly zrovna na fesťáku, mamka byla vystrašená, co se děje a jestli by nebylo lepší abych zůstala tam. Řekla jsem, že mě doktorka pustila a není to nic vážného. Sama jsem si trošku nalhávala, že už se cítím líp a bude to dobré. Mamka se zadívala na moje lýtka a vyděšeně říká: “Nemáš nějaký větší a nateklý nohy, na to že máš deset kilo dole?". Nepřišlo mi to nijak zvláštní, ale měla pravdu, bohužel.

Dorazili jsme domů a šli spát. Přítel nemohl ani oči zamhouřit, hlídal mě celou noc, jestli dýchám a žiju. Já sice spala, ale velmi slabě, protože jsem pořád slyšela svůj “Srdcebeat”.
A nebylo to ani trochu jako v Hříšném tanci, když Johny dával ruku na srdce Baby a vášnivě opakoval "buch buch, buch buch". Moje už bušilo jak časovaná bomba.Nikdy by mě nenapadlo, že může nastat v mém věku takový problém...

Ráno jsem chtěla vstát z postele a jít na toaletu. Když jsem se ale zvedla zvedla se mi hlava, že jsem sebou naštěstí sekla zas do postele. Tohle bylo jasný znamení, že včerejší kardioložka udělala někde chybu. Přítel mě oblékl a jeli jsme do nemocnice, tohle už nebyla sranda. Už jsem nedošla ani k zaparkovanému autu 100 m od domu a čekala na něj opřená o jiné auto. Byl to hrozný pocit. Zadýchávala jsem se, hlava se mi motala a tepovka lítala jak šílená.

Dojeli jsme před nemocnici, ale parkoviště bylo plné, takže jsme museli zaparkovat před obchodním domem. Dojít odsud až do nemocnice bylo pro mě jak uběhnout maraton. Šla jsem se rovnou nahlásit na neurochirurgii, protože byl pátek a věděla jsem, že pan profesor má ordinační hodiny. Když mě sestra viděla bílou jak smrt s modrou pusou, nemusela jsem ani čekat a hned jsem šla do ordinace.

Profesor se v ordinaci zděsil: “Deniso, co mi to děláte?". Prohmatal mi hlavu, zdála se mu v pořádku, ale chtěl míst jístotu. “Půjdete radši na magnet, mohl by to být problém s mozkomíšním mokem, který vám může unikat pod kostí, a to bychom museli otevřít znovu hlavu, sestra vám změří ještě tlak a tep.”.
Pane Bože jen to ne, představa další operace mě zas vedla do stavu paniky a úzkosti. Sestra vzala tlakoměr a začala měřit. Vrrrrrrr, tlakoměr se začal nafukovat a najednou eror, tak znovu asi už je opotřebovaný a zase eror, eror potřetí. “Pane profesore, ona už nejde naměřit, pořád nám to hlásí eror!" Tak vzal tu svoji velkou ruku s neskutečně dlouhými prsty a říká:”No, vždyť vy jedete jak na poplach to se ani nedá dopočítat, pane Bože na ten magnet ji už odvezte na vozíčku a hned.”.

A tak jsem za pár minut skončila na magnetu, to byla další pecka, hodina divoké techno párty v hlavě, další techno párty na hrudi. V duchu jsem si přemítala: “Jestli tohle přežiju a neumřu přímo tady v té umělé rakvi, tak budu fakt dobrá.”. Pak mě odvezli na oddělení neurochirurgie a čekala jsem na výsledky. To už přítel volal mojí kamarádce - kardioložce, jestli by se na mě nemohla přijít podívat, že se mu to nezdá, a že mám pořád strašně vysoký tep. Kamarádka přišla, podívala se na tu bílou skoro-mrtvolku, změřila tep a říká: “Musí ti udělat EKG, ale vypadá to na infarkt nebo srdeční příhodu”. Zavolala si doktorku z neurochirurgie a řekla jí, že je potřeba natočit EKG. Ta jí dost odsekla, že co si myslí, nemá jako mladá praxi, a že ví co se mnou mají dělat. To bylo něco na moji kamarádku, takže si navzájem dost vyměnily názory, ale starší doktorka tedy zavolala sestru a EKG naměřili. No a “bingo” problém byl na světě.

Mladá doktorka gastroložka, co mě přijímala v noci, udělala chybu a špatně EKG naměřila. Už tu noc, když mě přivezla sanitka, jsem měla zůstat ve špitálu- dozvěděla jsem se později od své kamarádky. Za chvíli za mnou přišel pan profesor oznámil mi, že magnetická rezonance dopadla naprosto v pořádku a nic tam není vidět, takže problém s hlavou to rozhodně nebude. Uffff, to jsem si oddechla. Představa, že by mě otevřeli hlavu by mě už úplně sundala.

Pak za mnou došla doktorka z neurochirurgie a říká: “No, tak u nás vám nepomůžeme, bude to pravdě podobně problém se srdíčkem, takže vás za chvíli převezou o patro výš na interní kardiologickou kliniku...".