Jak to celé přežít a nezbláznit se (38)

Láskopad

Musím se k něčemu přiznat. Po včerejším náročném a endorfiny naplněném dni jsem neměla moc sil ani náladu, vracet se do minulosti. Do doby nepříliš veselé.

Ale někteří z vás už jsou na moje příběhy zvyklí, jak na Ordinačku v růžovce, takže vás přece nemůžu ochudit o další příběh. Ten dnešní bude o mém návratu do normálu. Dám si pauzu od nemocnice, operací a doktorů. Jak se dají léčit rány po operaci a co všechno se dá vydržet, už víte. Otázka je, jak je to s vaší psychikou... Dají se jen tak vyléčit i ty psychické rány? Jestli vás to zajímá, čtěte dál!

Ta poslední věta z nemocnice: “Tak se s tím naučím žít.”, mi zněla v uších jako siréna při každém zadrhnutí kosti a implantátu o sebe. Začátky byly opravdu těžké. Připadala jsem si jako blázen, který chodí a třepe hlavou, pořád si ji osahává a hladí levou stranu. Ale nezbylo mi nic jiného, než si zvyknout. Představa další operace mi zvedala tep a naháněla strach.

"Jsou na tom lidi hůř. Slepí, bez nohou a na vozíčku a nebo už jen ležící na posteli. A ty máš pořád tu možnost, si ten život ještě pořádně užít, Deniso! Tohle není žádný závažný handicap. Zachránili ti život. Žiješ a nemáš zhoubný nádor v hlavě." Ano, motivace byla jasná, vstát ze země a dostat se co nejrychlejším způsobem zpět do normálního života.

Možná vás zajímá, jaký byl můj osobní život. Svatební přípravy ani vysněná svatba rozhodně nodepadly podle scénáře dalšího románu Rosamundy Pilcher. Velkolepou svatbu jsme zrušili. Myslím, že ani jeden z nás po tom nemocničním maratonu neměl náladu na nějaké hodování a slavení. I když přítel chtěl udělat nějaké gesto a vzít si mě i tak. Třeba někde u moře, o samotě a bez lidí. Když jsem se viděla v zrcadle, děsilo mě to. Nelíbila jsem se sobě samotné. Pořád jsem měla na očích, jaké stopy nechaly na mém těle všechny nemoci, hnusila jsem se sama sobě. Nechtěla jsem se takhle "líbit" svému muži. Popravdě byl tu i psychický blok. Říkala jsem si, že to tak možná nemá být, možná k sobě vůbec nepatříme a tohle jsou jen varovné signály...

Svatbu jsem vypustila z hlavy a určila si nový cíl, a to vrátit se zpět do práce a normálního života. Chtěla jsem zase mezi lidi, do jiného prostředí a hlavně rychle zapomenout na všechno, co bylo před půl rokem. Takže jsem zašla za obvoďačkou, která si myslela, že jdu zažádat o invalidní důchod a lázně. Jenže já jí přišla oznámit, že ještě měsíc zůstávám doma a od září nastupuji zpět do práce a ještě k tomu na novou pozici. Doktorka vyvalila oči a vyhrkla: “Paní inženýrko, máte toho tolik za sebou, nechcete si odpočinout? Co ty lázně? To by vám tak prospělo!”. Obrátila jsem oči v sloup. Představa, jak budu ještě tři týdny sama v lázních nebo s partou důchodců chodit na procházky a po večeři poslouchat dechovku, to mě zase začalo uvádět do deprese.

Moje odpověď byla velmi rychlá: ”Paní doktorko, já jsem v pořádku a vyležená až až. Neurologicky se cítím skvěle, takže nic zdokonalit nepotřebuji. Potřeybuji se tak akorát vrátit zpět do normálního života, mezi normální lidi a začít zase normálně fungovat.”. Doktorka nesouhlasně odpověděla: “Jak myslíte, ale já bych se nikam tak nehnala.”.

Ano, dneska už vím, že jsem to možná zbytečně uspěchala, ale to už nevrátím. V září jsem skutečně nastoupila do práce a začala normálně fungovat. Zvykla jsem si na svůj implantát a jeho zvuky. Bohužel ani po čtyřech měsících od operace mi nepřipadalo, že by k sobě s kostí nějak začaly přirůstat. Ale už jsem vyhodnotila, že je čas začít se sebou něco dělat. Svaly už skoro nikde nebyly, záda bolela a já se hrbila čím dál víc a hlavně už mi chyběl nějaký pohyb a ten pocit vybití přebytečné energie a stresu. Samozřejmě na funkční trénink už to nebylo, ale začala jsem pomalu běhat, cvičit s vlastní vahou a cítila jsem se zase mnohem líp.

Nevím, kdo vymyslel klipové vlasy, ale měl by za ně dostat určitě nějaké vyznamenání. Možná ani netuší, jak moc zvedá ženským sebevědomí. Pro ženy, které mají řídké, krátké a nebo zničené vlasy, je to naprosto skvělá věc. A pomůže jim to zase cítit se lépe. Pořídila jsem si je i já. Dneska už to není žádná novinka a používá je opravdu hodně žen. Myslíte si, že každá modelka, herečka a žena má opravdu svoje vlasy tak krásné, husté a dlouhé? Kdepak pánové, je to jedna z dalších zbraní, která nás udělá krásnější a vás zase trochu pomate.

Zase jsem se začala cítit lípe a víc žensky. Občas jsem se vrátila i zpět na molo na nějakou tu přehlídku. Hlavně pro radost a chtěla jsem taky zase vidět staré známé a svoje kamarádky. Konečně jsem byla zpátky, ta veselá, společenská Denisa, která má ráda lidi a život plný elánu a energie.

Musím říct, že další rok, rok 2015 začal skvěle. Moje zdravíčko fungovalo báječně. Rezonance byly v pořádku a nádor utichl a nedával o sobě znát. V práci se mi taky dařilo. Měla jsem novou pozici, vlastní kancelář a cítila se víc důležitá pro svého zaměstnavatele. A protože ten předchozí rok jsem si neužila žádnou dovolenou, měla jsem tolik volných dní, že bych je mohla rozdávat ostatním. Začala jsem tedy sbírat zážitky, a to ty, které mám nejraději - z cestování. Vyrazila jsem za kamarádkou do Anglie, a pak si v zimě prohřát kosti a prozkoumat krásy Malajsie a Thajska.

Všechno už se zdálo zase fajn. Ale jak říkám: “Nikdy nevíš, co je za zavřenými dveřmi.”. Někdy společný život dvou partnerů vypadá z venku jako velká romantická idylka, ale sotva se zavřou dveře od domu, je všechno úplně jinak. Už ne tak růžové, ne tak šťastné a veselé. Ano, každý z nás dělá v životě chyby, věci kterých pak lituje, snaží se je vynahradit, ale už je nemůže vrátit zpátky. Nikdo z nás není dokonalý, nejsem to ani já. Každý z nás jsme chtěli něco, ale každý trošku jinak. Takový je prostě život. Už to není jako za dob našich babiček a dědečků - vzali se a žili spolu šťastně a spokojeně až do smrti. Bohužel se uzavřou dveře za jedním příběhem, který končí láskopadem a otevřou se nové na začátku další kapitoly a s čerstvým vzduchem…