Ze stovky na nulu
Možná jsem vás minule překvapila.Už jste si asi mysleli, že všechny pohádky končí dobře... Bohužel, schytala to malá mořská víla a já :-D. Víla kvůli princovi obětovala svůj hlas, každý její krok byl jako šlápnutí na střep, jen aby se stala člověkem a mohla jít za princem. Ten ji, ale nechal kvůli jiné. Takže za dobrotu na žebrotu a špatné rozhodnutí, vílo.
A já? Měla jsem lásku, ale chybělo mi to nejcennější a nejdůležitější v životě - zdraví. Chcete znát pokračování? Tak čtěte!
Jak se to říká u super auta? “Dává to z nuly na sto za pár sekund.”. Tak u mě to bylo naopak. Spadla jsem zase ze stoprocentě normálního života na nulu během několika sekund. A kdyby jenom na nulu, šťastnému období byl konec, ale nebudu předbíhat.
Věděla jsem, že s tím nic nenadělám. Po pár smutných dnech jsem zamáčkla slzy, smířila se zase s tvrdou realitou a psychicky se připravovala na pobyt v nemocnici a řez motorovou pilou. Opět jsem musela obíhat nemocniční oddělení, udělat předoperační vyšetření a vyřešit pracovní věci před odchodem na nemocenskou. Jenže co čert nechtěl, ještě před operací jsem si užila "skvělou" hnisavou angínu. Nestačí, že se připravujete na ten nápor, co zase hlava musí vydržet, ale ještě je potřeba se u toho řádně zapotit a tělo před operací oslabit.
Je pravda, že jsem na angínu trpěla už od dětství a prodělala ji i s antibiotiky třeba třikrát za rok. Čím to asi bude, ta narušená imunita? Že by kamarádem cukrem a věrnou závislačkou Denisou? Na každém šprochu pravdy trochu.
Takže můj termín operace se musel samozřejmě posunout, protože po užívání antibiotik a s oslabenou imunitou do vás řezat nikdo nebude. Tak jsem zase vyrazila do Francie. Nejlepší nápad, jak si zpestřit čekání na jízdu na operační sál a přepnout autopilota stresu a strachu.
Můj francouz to fakt nevzdal. Byl opravdu vytrvalý, moje stálé odhánění ho nezlomilo. Jak řekl - v dobrém i zlém. A když jsem odlítala z Francie do Česka, překvapil mě ještě víc. Koupil si letenku a letěl se mnou. Co na to říct? Asi to bylo takové štěstí v neštěstí. A aby toho nebylo málo, nepřestával mě šokovat dál.
Víkend před nástupem do nemocnice nečekaně vletěl do restaurace, kde jsem byla s rodinou na firemním večírku. V ruce nálepku na auto “Stay strong”. Koukala jsem na něho a říkala si, že už mám asi předoperační halucinace a nevěřícně kroutila hlavou stejně jako ostatní, co je to za blázna, že mě přijel potěšit z Francie.
Víkend před nástupem do nemocnice nečekaně vletěl do restaurace, kde jsem byla s rodinou na firemním večírku. V ruce nálepku na auto “Stay strong”. Koukala jsem na něho a říkala si, že už mám asi předoperační halucinace a nevěřícně kroutila hlavou stejně jako ostatní, co je to za blázna, že mě přijel potěšit z Francie.
Musím poděkovat jemu, rodině a nejbližším kamarádkám. Všichni mě přišli rozveselit ještě před nástupem do nemocnice. Bez jejich podpory bych byla ztracená a věřte, že na tohle NEZAPOMÍNÁM.
A další den to přišlo. Nástup do nemocnice. Sbalila jsem si jen pár nejnutnějších věcí, protože už jsem přesně věděla, co bude následovat. Nejdřív mě čekal pohovor s vrchní sestrou. Zapsat se, odevzdat léky a hlavně jí upozornit, že nechci žádné léky na uklidnění, bez mého souhlasu. A že bych byla ráda, kdyby mi říkali, co do mě píchají nebo sypou, když tedy budu při vědomí. Po mé předchozí strašlivé zkušenosti s kožním oddělením jsem už byla poučená. Radši trpět bolestí, než zase chytnout nějakou alergii a dostat se tam zpátky. Nemocnice mě opravdu naučila být tvrdá, někdy trochu drzá a nenechat si nic líbit.
A další den to přišlo. Nástup do nemocnice. Sbalila jsem si jen pár nejnutnějších věcí, protože už jsem přesně věděla, co bude následovat. Nejdřív mě čekal pohovor s vrchní sestrou. Zapsat se, odevzdat léky a hlavně jí upozornit, že nechci žádné léky na uklidnění, bez mého souhlasu. A že bych byla ráda, kdyby mi říkali, co do mě píchají nebo sypou, když tedy budu při vědomí. Po mé předchozí strašlivé zkušenosti s kožním oddělením jsem už byla poučená. Radši trpět bolestí, než zase chytnout nějakou alergii a dostat se tam zpátky. Nemocnice mě opravdu naučila být tvrdá, někdy trochu drzá a nenechat si nic líbit.
A to mi připomíná ještě jeden krátký příběh "Jak Denisa nevěřila, že má alergii na titan a šla k dermatologovi nechat si udělat testy.”. Tak co myslíte? Měla jsem alergii na titan? Samozřejmě, že NE!!! Byl to jen nepotvrzený výmysl doktora, možná proto aby se nemusel zatěžovat testy na alergii. Jenže já jsem rýpalka a nevěřila jsem tomu, že právě já jsem jedna z tisíce, co je alergická na titan. Takže jsem si do nemocnice přinesla potvrzení, že moje jediná alergie je na kočky a psy, ale ta se mi nikdy nijak neprojevila. A už vůbec ne ta kočičí, když se mnou princezna spávala v posteli.
Když jsem měla předoperační rozhovor s panem profesorem, předložila jsem mu potvrzení a výsledky testů z dermatologie a žádala ho, aby mi implantát ke kosti nepřišíval, ale přicvakl titanem. Papíry držel v ruce, koukal do nich, ale nedůvěřivě se zeptal: “Opravdu chcete, Deniso, riskovat? Víte, co vás čeká, pokud kost nepřijme titan a objeví se třeba zase stafylokok?”. Moje odpověď byla jasná: “Vím, ale risknu to!”.
Málokdo si dokáže představit, jaké psycho to je, když slyšíte dření implantátu o kost, když ho můžete zmáčknout, když běžíte a v hlavě vám zní zvláštní zvuky a divné křupání a hlavně, když na něj sáhnete a pořád cítíte, jak vám tepe mozek…
Žádné komentáře:
Okomentovat